Knihy

První knihou třiadvacátého knižního článku je kniha Tsunami od Karin Krajčo Babinské.

Vlastně ani nevím kde začít. Je toho opravdu hodně, co bych vám zde chtěla o této knize říct a můžu jen doufat, že na nic nezapomenu.

Kniha je opravdu promyšlená do sebemenších detailů, má několik vrstev a stále se odkrývá nějaká část skládačky.. upřímně mám pocit, že jsem nikdy nic podobného nečetla a rozhodně mě to navnadilo k tomu si přečíst další knihy od Karin. Pokud bych měla soudit podle téhle knihy, tak píše opravdu skvěle.

Kniha je rozdělena na tři části. V první části příběh začíná každým členem základní rodiny, o kterou se bude v knize jednat. Každý tam dává svůj pohled na věc. A úplně první má slovo matka rodiny Ema, která bych řekla, že je tady asi nejhlavnější postavou, přestože se hlavní postava určuje těžko, když to není jen o ní, ale o celé její rodině.

Když se příběh přehoupne do druhé části ocitneme se v minulosti. Konkrétně na dovolené v Thajsku skoro 15 let zpátky.

Tady se začíná rozvíjet má nejméně oblíbená postava Roberta, který je sobec a pokud není po jeho, tak je mu jedno komu ublíží a jak mu ublíží. Manipuluje s lidmi, lže a dělá vše pro to, aby dosáhl svého cíle, který si usmyslel mnohem dříve než by kohokoliv z čtenářů i dalších postav napadlo. Dokonce nehledí ani na to co chtějí nebo si přejí jiní, kterých se to týká. Má pocit, že když on bude šťastný, tak budou šťastní i ti další v tom co způsobil bez ohledu na to komu ublíží, co tím zničí nebo jak se k tomu staví další.

Taky vlastně nepřímo zabije člověka (z určitého důvodu mou poměrně hodně oblíbenou postavu Iriny), ale asi mu to nikdy tak úplně nedojde. Úplně bezdůvodně, jen aby ze sebe dostal určitou frustraci.

Další věc co mi na něm nesedí je, že strká nos do věcí, do kterých mu vlastně vůbec nic není a má pocit, že může rozhodovat za ostatní kdo co z jejich soukromí může a bude vědět.

Kniha Tsunami se tak samozřejmě jmenuje kvůli tsunami, která do knihy vnáší spoustu smutku a ten se částečně prolíná i do třetí části, kde se vrátíme do přítomnosti a rodina se s Robertem setkává po letech. Není snad jediný člověk, který by měl z tohoto setkání radost. Ale ač to většina postav nechápe (Julie, Céline, Adéla..) aspoň zde Robert dostane (od Ludvíka) to co si za své chování zaslouží. Jen škoda, že tím nejdou odčinit jeho skutky. Vlastně jediný kdo nebyl zasvěcen před tím a dojde mu následně pravda je Emy manžel Milan.

No a vlastně zbývá jen pár postav, které jsem nevyjmenovala z těch co knihou jen neproletěli jako šíp, ale chvíli zde setrvávali. A to jsou Naďa (matka Milana a Ludvíka) a manželé Prokopovi, kteří jsou též neoblíbení i pro své chování k Eminým dobrým přátelům a rodičům pana Prokopa Marušce a Františkovi.

Druhou knihou dnešního článku je kniha Umění nemoci od Jana Vojáčka.

Třetí díl jeho trilogie je venku. Po předchozích knihách Umění být zdráv a Rozhodni se být zdráv, které už jste zde na blogu viděli. Třetí díl se měl sice původně jmenovat prostě Buď zdráv, ale v knize Honza Vojáček i popisuje proč se nakonec rozhodl jinak.

Už víte, že tyto knihy se obecně popisují těžko, takže vám dám hlavně dolů co nejvíce ukázek, abyste si o této knize mohli udělat lepší přehled.

Ukázka číslo 1.:

,,Udělal jsem to proto, že obrovskou školou vlastních schémat a traumat je vlastní rodičovství a interakce s vlastními dětmi. To je panečku nářez a škola! Pokud jste ochotni uchopit to vědomě, je to vlastně autoterapie.
Když čtu knihu Alice Millerové Dětství je drama, občas propadám frustraci kvůli tomu, co jsem si ještě stále nezpracoval, a co tedy předávám dál svým dcerám. Pak si dám nádech a výdech a řeknu si: ,Klid Honzo. Holky si tě vybraly z dobrého důvodu a ty nemůžeš dělat nic víc než se o toto téma zajímat a být si toho více a více vědom. Holky nech, ať tě tím provedou s plnou pozorností k sobě samému a ke svým reakcím.' Věřím, že je to absolutně léčivé."

Ukázka číslo 2.:
,,Co nám říká nemoc

1. Zastav se a nahlédni.
   
2. Nejsem chyba, ale výzva.
   
3. Nepoutej se na mě.
4. Nechtěj se mě zbavit, ale pochop mě.
5. Tvoří mě tvé vědomí.
6. Něco nevidíš, neslyšíš, nevnímáš.
7. Přináším ti důležitou zprávu.
8. Nechci ti ublížit, ale chci ti pomoci.
9. Naše společná cesta je důvod, proč jsem tady.
10. Pojďme se na této cestě společně o sobě navzájem něco učit.
11. Podívej se, co ti přináším, nejen na to zlé, ale také na to dobré.
12. Projdi se mnou k radosti a jinakosti, ke svému pravému já.
13. Pak si všimni, že už mě nepotřebuješ."

Ukázka číslo 3.:

,,Vděčnost za život
Zavřete oči a svoji pozornost přesuňte do těla, třeba do plosek nohou, které se právě dotýkají země, nebo do hýždí, jež jsou v kontaktu se židlí, anebo do zad opřených o křeslo. Přesuňte pozornost do těla a zároveň také k dechu. Ten lehce prodlužte a chvilku buďte v přítomnosti s pozorností ve svém těle.
Po chvilce navnímejte pocit vděčnosti za život, který vám byl dán. Kde a jak ten pocit cítíte? Hřeje vás někde? Podržte si tento pocit, jak dlouho chcete. Můžete také poděkovat: děkuji, děkuji, děkuji..."

Třetí knihou, po které bych běžně asi nesáhla, ale o tom za chvíli.. je kniha Miluji Paříž od Caroline Vermalle.
Na knihu bych běžně nesáhla asi, protože by mě možná na první dobrou vůbec nezaujala, ale když mamka zjistila, že nám budou zavírat knihovnu na asi dva měsíce, tak nabrala knihy, které jí cvrnkli do nosu.. já nejdříve četla výše zmíněného Honzu Vojáčka, ale když jsem ho dočetla, neměla jsem co a tak jsem vybírala z asi 10 knih, které mamka domů přitáhla.
Přiznám se, že momentálně nemám moc čtecí období, že než něco přečtu, tak to trvá celé věky.. také máte takovou tu křivku nahoru a dolů? Nebo vás baví číst stále stejně? Já teda jsem teď toho čtení trochu přesycená, ale zase nechci přestat z určitých důvodů číst úplně, navíc mi přijde, že se k tomu pak těžko vrací.. ale koukám, že za letošek je to teprve třetí knižní článek a to máme skoro půlku srpna, takže asi letos budu ráda, když dám těch článků pět.. na desítku asi můžeme zapomenout..
Každopádně zpět ke knihám.. moc mě názvem ty knihy na první dobrou nezaujali a nejvíce mě zaujala právě tato kniha, takže jsem si řekla, že fajn, že si jí přečtu, navíc Paříž mám ráda.. což už možná brzy zjistíte i jinak, ale to zatím nebudu prozrazovat, takže zpět k tématu. Já když začnu něco číst, tak se snažím to vždy dočíst.. to už musí být fakt neúnosné, abych to nedočetla.. viz loni ta letuška nebo co to bylo.
No postupem času, jak mamka četla ty knihy, tak mě zaujalo vždy stále více a více těch knih, bylo tam například něco jako ,,Lásky, vrásky, bublinky" a podobně.. ale žádnou další už jsem nečetla a teď nám knihovnu znovu otevřeli, tak už jsou knihy zpět odnesené a já je už ani číst nebudu.. tu knihu, o které teď budu povídat jsem dočetla včera.
Kniha pojednává o hlavním hrdinovi Guillaumeovi Degénicourovi, který je zároveň i vyprávěč.. občas o sobě mluví ve třetí osobě.. je to samozřejmě román, love story román, takže je asi jasné o co jde. Guillaume má spoustu přátel - Omara, Charlie, Edie, Louise-Jeana a s těmi se zná už přibližně 20 let. Kniha začíná vlastně oslavou jeho 36 narozenin, mezi přátelé se přidá i Amanda, nově přistěhovaná Američanka, která jim ještě hodně zamíchá kartami.
Další asi důležitá součást, kterou bych neměla úplně vynechat je, že Guillaume je otcem syna jménem Petit Baz a s jeho matkou Juliette se rozešli, respektive Juliette opustila Guillaumea kvůli Marcovi a Guillaume je do ní stále zamilovaný. Na oslavu ale přijdou všichni později a když přijede Edie, předvede takovou show, že se do ní Guillaume zamiluje a v tu ránu zapomene na Juliette.
Pak spolu s Edie plánují zájezd pro Japonce, kde využijí návštěvy japonky Katzuko, která je vlivnou bloggerkou a chtějí tak nalákat lidi do jejich agentury I love Paris, aby netrpěli pařížským syndromem. Tady přichází na řadu právě Amandino míchání kartami, jejímž smyslem je, že jim celý tenhle záměr zkazí. Přijde tak o víceméně všechny z party, ale zase si polepší pracovně a vůbec, tady je to takové zamotané, že pokud vás zajímá jak to bylo a proč to Amanda udělala, tak si knihu přečtěte. Nejen že nechci vše prozrazovat, abyste si ještě měli co přečíst, ale taky, kdyby jsem vám to prozradila, tak věřte, že by to bylo ještě na dlouho.
Zpět k Guillaumeovi a Edie.. mezitím Guillaumeovi zemře babička a na jejím pohřbu se s Edie sblíží ještě více, později zjistí, že Edie je do něj zamilovaná od prvního dne, kdy se poznali.. takže ano už těch dvacet let.. zdálo by se, že velké love story a šťastnému happyendu nic nebrání, ale opak je pravdou.. Edie odlétá do NY na víc jak půl roku.. mezitím si Juliette uvědomí, že je stále zamilovaná do Guillaumea, opustí Marca a chce se k němu vrátit. A jak to bude dál? To už se dočtete v knize.