Veverčí miminko
Člověk míní, život mění. I tak by se dal začít dnešní tak trochu charitativní článek. Po dlouhé době tu máme nějakou záchranu a je toho spousta, co bych vám chtěla říct. I když zároveň je to obrovský zážitek, protože veverku jsem ještě nezachraňovala. Ale zase jak říká ségra, pro dobro toho zvířete by bylo lepší takové zážitky nemít.
Nejdříve bych vás chtěla poprosit, abyste nebyli vůči těm tvorům, ať už veverčím nebo jiným bezohlední. Tuto veverku našla mamka, když mi šla naproti, abychom si přehodili psa, protože já šla z práce a ona do práce. Veverka běhala zmatená po parkovišti, pod auty, za lidmi, lidi ječeli, zdrhali před ní, dupali na ní.. to zvíře bylo ve stresu, snažilo se zachránit si vlastní život a lidi se k ní chovali, jak kdyby to bylo něco odporného. Nevím jak jinak to popsat. Tuhle část příběhu mám samozřejmě od mamky, já u toho ještě nebyla.
Když to mamka viděla, přešla silnici a snažila se jí nalákat k sobě. Nakonec se zadařilo a to i přes to, že mamka u sebe měla Bárnyho. Tak moc byla veverka zoufalá. Mamka jí chtěla odnést tady do přírody, kde by to pro ní mohlo být bezpečnější, jenže veverka za ní stále chodila a nechtěla jí opustit. Tak jsme se s mamkou domluvili, že ona půjde do práce, já si vezmu veverku a postarám se o ní. Nějak nám došlo, že i kdyby byla v lese, tak by buď zemřela sama, nebo by jí někdo zakousl. Takhle má aspoň šanci.
Veverka mi okamžitě zalezla za krk, pak pod kabát, svetr, tričko a od tamtud odmítala vylézt. Zjistila jsem, že byla pořádně prochladlá, za tu dobu, co jsem jí měla u sebe minimálně třikrát slyšitelně pšikla. Kuťátko malý. Moje holé tělo pro ní bylo něco jako inkubátor a ještě když byla přikrytá tričkem popřípadě dalšími vrstvami.
Ale věděla jsem, že je nutné jí nakrmit, takže jsem zavolala do Jaroměřské záchranné stanice pro tato divoká zvířátka. S paní jsme řešili krmení i převoz, protože ač bych strašně ráda, nemám podmínky k tomu, abych se o ní postarala, ani zkušenosti nemám a obávám se, že by možná hladem nedožila rána.
Paní mi poradila, že pokud jí chci něco dát, tak vlažnou vodu s medem, ale že to není nutné. Zkusila jsem to a přitom vám udělala těch pár fotek.. omluvte kvalitu. Veverka nechtěla, zpanikařila a byla rychlá, takže podle toho kvalita fotek vypadá. No já jí teda rychle chytla a strčila si jí zpět pod tričko. Snad uvidíte na těch fotkách jí aspoň trochu. Na fotkách ve svetru jí mám když tak pod bradou anebo ve vlasech, tak pořádně zaostřete tam. V černém tričku je pod ním, taková ta boule na boku. Pod tričkem se vždy uklidnila a začala spinkat. Oddechovat.
V tu chvíli jsem vám natočila video, které jsem vám sdílela na stories. Bárny na její pach úplně nereagoval, začal na ní reagovat až když jí viděl a pak bylo vidět, že jí i cítí. Klepal se, kňučel, přes tričko jí očuchával a chtěl do ní čumáčkem žďuchat. To jsem ho ale už musela brzdit, jako hračku jsem mu jí sem fakt nepřinesla. Ale pak už dělal jak prdlý. Já si s ní sedla na gauč, protože když jsem seděla, tak byla (asi logicky) nejvíce v klidu, jinak po mě furt lezla a docela škrábala.
Pak už ale si pro ni přijela paní ze záchranné stanice. Tu jsme ještě podpořili financemi, protože dělají fakt záslužnou práci. Veverku jsem předala, lovila jsem jí teda chvíli pod trikem, ale zadařilo se. Paní potvrdila, že je to mládě. Sice už trochu větší, ale stále plně kojené. Na normální stravu by měla přecházet postupně v řádu několika příštích dní, což pro mě znamenalo, že jsem pro ní opravdu udělala to nejlepší co jsem mohla, jelikož správné mléko pro ni jsem neměla a nemám a tím pádem bych nebyla schopná jí nakrmit přesně tak, jak potřebuje.
No přemýšlím jestli jsem vám řekla vše, co jsem chtěla, ale snad ano. Jen abych vysvětlila tu první větu ,,Člověk míní, život mění", tak to bylo myšleno tak, že jsem plánovala dělat dnes v podvečer, po návratu z práce Krtkův dort a díky této veverčí princezně nebo možná princi jsem samozřejmě nestihla nic. Tak snad stihnu aspoň něco zde na blogu. 😂
Nejdříve bych vás chtěla poprosit, abyste nebyli vůči těm tvorům, ať už veverčím nebo jiným bezohlední. Tuto veverku našla mamka, když mi šla naproti, abychom si přehodili psa, protože já šla z práce a ona do práce. Veverka běhala zmatená po parkovišti, pod auty, za lidmi, lidi ječeli, zdrhali před ní, dupali na ní.. to zvíře bylo ve stresu, snažilo se zachránit si vlastní život a lidi se k ní chovali, jak kdyby to bylo něco odporného. Nevím jak jinak to popsat. Tuhle část příběhu mám samozřejmě od mamky, já u toho ještě nebyla.
Když to mamka viděla, přešla silnici a snažila se jí nalákat k sobě. Nakonec se zadařilo a to i přes to, že mamka u sebe měla Bárnyho. Tak moc byla veverka zoufalá. Mamka jí chtěla odnést tady do přírody, kde by to pro ní mohlo být bezpečnější, jenže veverka za ní stále chodila a nechtěla jí opustit. Tak jsme se s mamkou domluvili, že ona půjde do práce, já si vezmu veverku a postarám se o ní. Nějak nám došlo, že i kdyby byla v lese, tak by buď zemřela sama, nebo by jí někdo zakousl. Takhle má aspoň šanci.
Veverka mi okamžitě zalezla za krk, pak pod kabát, svetr, tričko a od tamtud odmítala vylézt. Zjistila jsem, že byla pořádně prochladlá, za tu dobu, co jsem jí měla u sebe minimálně třikrát slyšitelně pšikla. Kuťátko malý. Moje holé tělo pro ní bylo něco jako inkubátor a ještě když byla přikrytá tričkem popřípadě dalšími vrstvami.
Ale věděla jsem, že je nutné jí nakrmit, takže jsem zavolala do Jaroměřské záchranné stanice pro tato divoká zvířátka. S paní jsme řešili krmení i převoz, protože ač bych strašně ráda, nemám podmínky k tomu, abych se o ní postarala, ani zkušenosti nemám a obávám se, že by možná hladem nedožila rána.
Paní mi poradila, že pokud jí chci něco dát, tak vlažnou vodu s medem, ale že to není nutné. Zkusila jsem to a přitom vám udělala těch pár fotek.. omluvte kvalitu. Veverka nechtěla, zpanikařila a byla rychlá, takže podle toho kvalita fotek vypadá. No já jí teda rychle chytla a strčila si jí zpět pod tričko. Snad uvidíte na těch fotkách jí aspoň trochu. Na fotkách ve svetru jí mám když tak pod bradou anebo ve vlasech, tak pořádně zaostřete tam. V černém tričku je pod ním, taková ta boule na boku. Pod tričkem se vždy uklidnila a začala spinkat. Oddechovat.
V tu chvíli jsem vám natočila video, které jsem vám sdílela na stories. Bárny na její pach úplně nereagoval, začal na ní reagovat až když jí viděl a pak bylo vidět, že jí i cítí. Klepal se, kňučel, přes tričko jí očuchával a chtěl do ní čumáčkem žďuchat. To jsem ho ale už musela brzdit, jako hračku jsem mu jí sem fakt nepřinesla. Ale pak už dělal jak prdlý. Já si s ní sedla na gauč, protože když jsem seděla, tak byla (asi logicky) nejvíce v klidu, jinak po mě furt lezla a docela škrábala.
Pak už ale si pro ni přijela paní ze záchranné stanice. Tu jsme ještě podpořili financemi, protože dělají fakt záslužnou práci. Veverku jsem předala, lovila jsem jí teda chvíli pod trikem, ale zadařilo se. Paní potvrdila, že je to mládě. Sice už trochu větší, ale stále plně kojené. Na normální stravu by měla přecházet postupně v řádu několika příštích dní, což pro mě znamenalo, že jsem pro ní opravdu udělala to nejlepší co jsem mohla, jelikož správné mléko pro ni jsem neměla a nemám a tím pádem bych nebyla schopná jí nakrmit přesně tak, jak potřebuje.
No přemýšlím jestli jsem vám řekla vše, co jsem chtěla, ale snad ano. Jen abych vysvětlila tu první větu ,,Člověk míní, život mění", tak to bylo myšleno tak, že jsem plánovala dělat dnes v podvečer, po návratu z práce Krtkův dort a díky této veverčí princezně nebo možná princi jsem samozřejmě nestihla nic. Tak snad stihnu aspoň něco zde na blogu. 😂
Komentáře
Okomentovat
Krásný den přeji,
chtěla bych vás všechny požádat, pokud se rozhodnete komentovat mé příspěvky, budu samozřejmě moc ráda, budu vám vděčná, ale pouze pokud vaše komentáře budou psány slušnou formou. Což znamená bez jakékoliv známky výsměchu, bez jakýchkoli vulgárních a sprostých slov a bez jiných urážek.
Moc bych si přála, abychom si tu vybudovali příjemnou komunitu, kde ani vy, ani já se nebudeme muset bát zmínit něco co se vám nebo mě nelíbí, kde se nebudeme bát cokoliv říct.
Přála bych si, aby toto místo byl i takový odpočinek pro všechny, aby nám zde bylo dobře, ale to s nějakou negací nikdy nepůjde.
Teď myslím takovou negaci, kdy bychom psali řádky s vědomím, že tomu druhému chceme ublížit. Proti konstruktivní kritice samozřejmě nic nemám, je mi jasné, že ne každému se bude líbit to co tvořím, nebo co bych chtěla tvořit, každý jsme jiný a každého něco jiného zajímá a baví, takže zavděčit se všem je naprosto nemožné, proto si myslím, že nejen já, ale i všichni ostatní tvůrci, kteří ať už jsou profláknutí nebo by byli rádi profláknutí, tak všichni do jednoho jedou podle sebe, mluví o tom, co je pro ně důležité a co oni chtějí sdílet, ale myslím, že každý si rád poslechne konstruktivní kritiku, i když se kritika přijímá těžce. Proč? No to je snadné, každý se rád zlepšuje, každý by rád tvořil i pro vás a nejen pro sebe, i když si myslím, že to je také hlavní, protože si tak ukládáme vzpomínky na svoje dny, měsíce, roky, na svůj život. Ale pokud by vás to nebavilo, tak to přeci nemá cenu. Takže pokud je kritika podávána jako nějaká pomoc, jako něco dobrého, o čem bychom měli popřemýšlet, pak si myslím, že taková kritika je v pořádku. Naprosto! Pro všechny...
ale jelikož už píšu docela dlouho a už i ten text je dlouhý a asi vás nebude úplně lákat číst - podle toho co mi zde momentálně ukazují 1 827 znaků + ty co ještě přibydou než se vykecám a přibývají stále, tak to tu asi už pomalu ukončím.
Tak předem moc děkuji a loučím se s vámi. Na 1 991 znacích.. pa :).