Hranice lásky
Na film Hranice lásky jsme šli nakonec do Centrálu s kamarádem, přestože původně s námi měla jít i ségra (možná i s přítelem) a moje mamka.
Abych řekla pravdu, přemýšlím co bych vám k tomu měla a chtěla říct, protože z toho mám absolutně smíšené pocity a po pravdě, vlastně vůbec nevím. Ale většinou když nevím, tak je pak text extrémně dlouhý, takže se pokusím ve zkratce.
V kině jsme byli včera, ale byla jsem mezi denními směnami, takže jsem potřebovala jít brzy spát a proto článek vychází až dnes.
Začala bych asi tím, co vidíte na fotkách a doufám, že nějak přirozeně přejdu k tématu a průběhu filmu. Jak jste si asi všimli na první fotce z nápisu na obrazovce, tak jsme byli opět v Centrálu a film se opět přehrával v malém sále. Zatím jsem snad ve velkém ještě nebyla, možná pár let zpět s babičkou a mamkou na filmu Ženy v běhu, ale to si popravdě nejsem jistá.
Každopádně nenechte se zmást prázdným sálem, jen co jsem to vyfotila vstoupily do sálu nějaké dvě kamarádky, následované dalšími dvěma kamarádkami a nakonec nějakým párem. Ale to teda bylo veškeré naplnění sálu.
V Centrálu jsem několikrát viděla lidi s kelímkem jídla, ale nevěděla jsem co přesně tam mají a kde se to kupuje, protože jsem to nikde neviděla - což způsobilo takový vtipný trapas a to ten, že jsem si objednala popcorn u vstupenek.
Byla jsem odeslána na bar před kino s informací, že si můžu objednat buď cibulové kroužky, nebo ještě něco, ale to jsem nerozuměla co, ale popcorn nemají. No tak ty cibulové kroužky byly jasná volba. Tím jsem asi popsala vše ohledně fotek, nekomentovala jsem jen fotky kde jsem já, ale outfit už jste viděli na stories na Instagramu, tak k tomu asi nemám co dodat.
No a text je dlouhý už teď, tak jen v rychlosti k filmu. Z filmu jsem zejména na začátku měla střídavě pocity studu a trapnosti. Nevím proč, ale chvíli mi trvalo, než jsem si na to téma zvykla, i když jsem samozřejmě věděla o čem ten film je a na co jdu. Navíc je to samozřejmě úplně přirozená věc, ale pro mě bylo asi zvláštní na to koukat u někoho jiného, jinak si to nedokážu vysvětlit.
Film byl o tom, kde jsou hranice lásky a podle toho se samozřejmě jmenuje i film. Na film mě nalákala zejména herečka Eliška Křenková, která hrála i posledně v té pohádce Princezna zakletá v čase, ale i trailer.
Je to o tom, že partneři se rozhodnou (po rozhovoru s přáteli, kteří chodí třeba i na swingers party) dát si volný vztah a možnost spát i s jinými lidmi. Domluví se, že si všechno budou říkat a dají si nějaká základní pravidla. Kámen úrazu je v tom, že to nedodrží a nejsou k sobě vzájemně úplně na 100% upřímní. Ona začne tajit, že se s někým nesešla jen jednou, on zase naznačuje, je na něm vidět, že se mu to nelíbí a není mu to příjemné, ale nechce jí omezovat a nedokáže jí říct narovinu dost.
Ona zaslepená tím, že se jí ta volnost vztahu líbí, si ničeho nevšimne, procitne až velmi pozdě a bohužel prozradím, že to jejich vztah nezvládne. On si nakonec najde někoho jiného, protože v tomto vztahu se už natrápil dost. Asi jsem prozradila už víc než dost, ale zároveň si myslím, že zase tak moc jsem neprozradila, protože ten film je i celkem předvídatelný a s kamarádem jsme zjistili, že bysme (hlavně teda on) asi mohli psát scénáře.
No a tímto poznáním se s vámi u tohoto už zase dlouhého článku rozloučím s tím, že doufám, že se vám líbil. Jak ta část textu, tak doufejme i fotky. Krásný zbytek večera.
Abych řekla pravdu, přemýšlím co bych vám k tomu měla a chtěla říct, protože z toho mám absolutně smíšené pocity a po pravdě, vlastně vůbec nevím. Ale většinou když nevím, tak je pak text extrémně dlouhý, takže se pokusím ve zkratce.
V kině jsme byli včera, ale byla jsem mezi denními směnami, takže jsem potřebovala jít brzy spát a proto článek vychází až dnes.
Začala bych asi tím, co vidíte na fotkách a doufám, že nějak přirozeně přejdu k tématu a průběhu filmu. Jak jste si asi všimli na první fotce z nápisu na obrazovce, tak jsme byli opět v Centrálu a film se opět přehrával v malém sále. Zatím jsem snad ve velkém ještě nebyla, možná pár let zpět s babičkou a mamkou na filmu Ženy v běhu, ale to si popravdě nejsem jistá.
Každopádně nenechte se zmást prázdným sálem, jen co jsem to vyfotila vstoupily do sálu nějaké dvě kamarádky, následované dalšími dvěma kamarádkami a nakonec nějakým párem. Ale to teda bylo veškeré naplnění sálu.
V Centrálu jsem několikrát viděla lidi s kelímkem jídla, ale nevěděla jsem co přesně tam mají a kde se to kupuje, protože jsem to nikde neviděla - což způsobilo takový vtipný trapas a to ten, že jsem si objednala popcorn u vstupenek.
Byla jsem odeslána na bar před kino s informací, že si můžu objednat buď cibulové kroužky, nebo ještě něco, ale to jsem nerozuměla co, ale popcorn nemají. No tak ty cibulové kroužky byly jasná volba. Tím jsem asi popsala vše ohledně fotek, nekomentovala jsem jen fotky kde jsem já, ale outfit už jste viděli na stories na Instagramu, tak k tomu asi nemám co dodat.
No a text je dlouhý už teď, tak jen v rychlosti k filmu. Z filmu jsem zejména na začátku měla střídavě pocity studu a trapnosti. Nevím proč, ale chvíli mi trvalo, než jsem si na to téma zvykla, i když jsem samozřejmě věděla o čem ten film je a na co jdu. Navíc je to samozřejmě úplně přirozená věc, ale pro mě bylo asi zvláštní na to koukat u někoho jiného, jinak si to nedokážu vysvětlit.
Film byl o tom, kde jsou hranice lásky a podle toho se samozřejmě jmenuje i film. Na film mě nalákala zejména herečka Eliška Křenková, která hrála i posledně v té pohádce Princezna zakletá v čase, ale i trailer.
Je to o tom, že partneři se rozhodnou (po rozhovoru s přáteli, kteří chodí třeba i na swingers party) dát si volný vztah a možnost spát i s jinými lidmi. Domluví se, že si všechno budou říkat a dají si nějaká základní pravidla. Kámen úrazu je v tom, že to nedodrží a nejsou k sobě vzájemně úplně na 100% upřímní. Ona začne tajit, že se s někým nesešla jen jednou, on zase naznačuje, je na něm vidět, že se mu to nelíbí a není mu to příjemné, ale nechce jí omezovat a nedokáže jí říct narovinu dost.
Ona zaslepená tím, že se jí ta volnost vztahu líbí, si ničeho nevšimne, procitne až velmi pozdě a bohužel prozradím, že to jejich vztah nezvládne. On si nakonec najde někoho jiného, protože v tomto vztahu se už natrápil dost. Asi jsem prozradila už víc než dost, ale zároveň si myslím, že zase tak moc jsem neprozradila, protože ten film je i celkem předvídatelný a s kamarádem jsme zjistili, že bysme (hlavně teda on) asi mohli psát scénáře.
No a tímto poznáním se s vámi u tohoto už zase dlouhého článku rozloučím s tím, že doufám, že se vám líbil. Jak ta část textu, tak doufejme i fotky. Krásný zbytek večera.
Komentáře
Okomentovat
Krásný den přeji,
chtěla bych vás všechny požádat, pokud se rozhodnete komentovat mé příspěvky, budu samozřejmě moc ráda, budu vám vděčná, ale pouze pokud vaše komentáře budou psány slušnou formou. Což znamená bez jakékoliv známky výsměchu, bez jakýchkoli vulgárních a sprostých slov a bez jiných urážek.
Moc bych si přála, abychom si tu vybudovali příjemnou komunitu, kde ani vy, ani já se nebudeme muset bát zmínit něco co se vám nebo mě nelíbí, kde se nebudeme bát cokoliv říct.
Přála bych si, aby toto místo byl i takový odpočinek pro všechny, aby nám zde bylo dobře, ale to s nějakou negací nikdy nepůjde.
Teď myslím takovou negaci, kdy bychom psali řádky s vědomím, že tomu druhému chceme ublížit. Proti konstruktivní kritice samozřejmě nic nemám, je mi jasné, že ne každému se bude líbit to co tvořím, nebo co bych chtěla tvořit, každý jsme jiný a každého něco jiného zajímá a baví, takže zavděčit se všem je naprosto nemožné, proto si myslím, že nejen já, ale i všichni ostatní tvůrci, kteří ať už jsou profláknutí nebo by byli rádi profláknutí, tak všichni do jednoho jedou podle sebe, mluví o tom, co je pro ně důležité a co oni chtějí sdílet, ale myslím, že každý si rád poslechne konstruktivní kritiku, i když se kritika přijímá těžce. Proč? No to je snadné, každý se rád zlepšuje, každý by rád tvořil i pro vás a nejen pro sebe, i když si myslím, že to je také hlavní, protože si tak ukládáme vzpomínky na svoje dny, měsíce, roky, na svůj život. Ale pokud by vás to nebavilo, tak to přeci nemá cenu. Takže pokud je kritika podávána jako nějaká pomoc, jako něco dobrého, o čem bychom měli popřemýšlet, pak si myslím, že taková kritika je v pořádku. Naprosto! Pro všechny...
ale jelikož už píšu docela dlouho a už i ten text je dlouhý a asi vás nebude úplně lákat číst - podle toho co mi zde momentálně ukazují 1 827 znaků + ty co ještě přibydou než se vykecám a přibývají stále, tak to tu asi už pomalu ukončím.
Tak předem moc děkuji a loučím se s vámi. Na 1 991 znacích.. pa :).