Harrachov

Dneska vám povyprávím o našich pár dnech v Harrachově. V Harrachově jsme byli 5. až 7. října, jak asi víte z předchozího článku z hotelu Svornost.
Ještě než začnu, tak bych chtěla říct dvě věci. Zaprvé mi přišla žádost o to, abych článků napsala co nejvíce, tak uvidím, třeba to ještě rozdělím v průběhu článku, ale opravdu jsem nad tím hodně přemýšlela a říkala jsem si, že těch fotek zase tak moc nemám a tudíž uvidíte stejné fotky a stejný nebo podobný text, ať to udělám jakkoli.
Pravda, že když vydám 6 - 7 článků třeba po dni za sebou, tak jich bude hodně, ale zase nebudou v nich skoro žádné fotky a skoro žádný text, bude tam toho extrémně málo a bude to velmi krátké.. nebo to vydám takhle v jednom dni, budou tam fotky relativně za sebou, bude tam textu co možná nejvíc a bude sice jeden, ale za to dlouhý. A můžete si ho nadávkovat podle vlastní potřeby. Třeba si jeden den můžete přečíst o cestě, druhý o Mumlavském vodopádu, třetí o Čertově hoře a tak podobně. Vlastně ty témata která píšu pod jednotlivé dny jsou přesně ta témata, která bych dala zvlášť do článků, jen tady jsou pohromadě, ale každému se prostě i tak pověnuji zvlášť.
Já jsem samozřejmě přemýšlela jak bych do jednotlivých článků zařadila některé fotky, protože některé jsou takové neutrální, že se nedají zařadit do žádných článků - aspoň mi to přijde a samozřejmě by to šlo udělat, ale bylo by to složitější. Měla jsem pro tyto fotky vymyšlený název, který je názvem dnešního článku a byly dvě varianty. První, že bych udělala jednotlivá témata a nezařaditelné fotky zasadila jako jediné do článku Harrachov, protože to celé byl Harrachov, anebo že bych to udělala po dnech jako loni Špindl a pak by níže zmíněné bylo v názvech článků a po věnovala bych se tomu dni celému, ale vyšly by jen tři články. Chtěla bych vám vyhovět, jestli vás mé články baví, tak jsem za to samozřejmě moc ráda, ale ať nad těmi články přemýšlím jak chci, tak mi stále tohle přijde jako nejlepší varianta.
Druhá věc, brala jsem s sebou fotoaparát, na který se dá natáčet. Chtěla jsem poprvé zkusit vám něco natočit, ale žádné video nečekejte. Víte proč? Protože ačkoliv jsem si to chtěla vzít s sebou vždycky, tak mi vždycky došlo, že jsem to zapomněla na pokoji, ale to už jsem byla třeba v půlce cesty k cíli. Zapomněla jsem ho první i druhý den a ten třetí jsem si říkala, že i když jsem ho měla s sebou (v batohu), tak je to už zbytečné.

Den 1:

Cesta & Mumlavský vodopád

Cesta:
Cesta byla poměrně obyčejná. Část cesty jela Arriva a část cesty jely České dráhy. Jak asi víte s mamkou pro dráhu děláme a proto máme určité zaměstnanecké slevy na jízdném, respektive kartičku, které se říká režijní karta nebo-li režika, na kterou nějaké peníze každý rok sice nahrajeme, ale je to pro nás výhodnější, než si stále kupovat jízdenky. Kor když tím vlakem opravdu jezdíme.
Na Arrivu jako soukromého dopravce nám ale slevy bohužel neplatí, proto nás cesta do Harrachova stála pouhých 70 korun pro jednu, tudíž jedna cesta pro obě vyšla na 140,- Kč. Cesta tam a zpět pro nás obě byla tedy za 280,- Kč a to mi přijde velmi dobré! Nebudu víc zabíhat do podrobností, doufám, že nevadí, že jsem tyto informace vypustila do světa, ale nepřijde mi na tom nic škodného.
Každopádně jsme vyjížděly o půl druhé z Hradce. Byla výluka do Staré Paky, kde jsme přesedaly na vlak do Železného Brodu a v Železném Brodě jsme přestoupily na vlak do Tanvaldu. Z Tanvaldu nám jely už České dráhy a ty nás dovezly do Harrachova, kde jsme byly něco před čtvrtou.
Jela s námi vlakvedoucí, která teda na náš vkus byla až příliš upovídaná, ale sympatie stranou, asi si potřebovala popovídat a viděla drážní průkazky, tak prosím. Vybrala si nás trochu jako vrby.
Chytly jsme poslední autobus dolů do Harrachova, který ten den jel. Jel asi v 16:05 přibližně. Vystoupily jsme v centru a šli hledat ubytování, které bylo poměrně schované, takže jsme si museli pomoci mapami.
K mapám se dostanu asi později, ale je to pomůcka, kterou jsem se tady naučila využívat naplno. Doufám, že nezapomenu napsat nic z toho, co jsem chtěla a že vám dám co nejvíc možných tipů pro vaši případnou budoucí návštěvu Harrachova.

Mumlavský vodopád:

Co bych vám řekla k Mumlavskému vodopádu. Mumlavský vodopád byl můj sen už řadu let, ale pořád nějak nebyl prostor se tam dostat. Letos konečně jsem využila příspěvek FKSP od práce a po konzultaci s mamkou si vybrala Harrachov jako destinaci naší dovolené! Mamka, jak už asi víte, nebo se z fotek níže dozvíte, jela se mnou a užili jsme si tuto dovolenou spolu.
Na co bych měla tendenci nadávat je značení v Harrachově! Jako bez map bychom byly nahraní.. neříkám, že tam nemají žádné značení, ale na můj vkus ho tam mají poměrně málo, kolikrát až na poslední chvíli krátce před cílem, což už vám je k prdu, kdybyste nepoužili mapy v mobilu, tak se nedostanete ani tam. Občas jako v případě Mumlavského vodopádu to vypadá, že už jste poblíž, máte pocit, že se od cíle nějak vzdalujete a přitom tam dojdete krásně. A tak jsme stihli vyrazit na Mumlavský vodopád ještě v den příjezdu, těsně po ubytování se.
Cesta k Mumlavskému vodopádu mohla trvat odhadem tak půl hodinky. Kdo četl předešlý článek a viděl mě viset jak opici na stromě, tak pro vás mám jednu věc! Níže uvidíte viset na stromě jednu neživou čarodějnici, tuhle fotku jsem dávala i do stories na IG, takže už jste jí mohli vidět tam. Když jsem jí vydala, tak mi přišla zpráva od kamarádky ve smyslu ,,Co mám s tím lezením po stromech?" a skoro současně i od mého fotografa ve smyslu ,,Jsem si myslel, že na tom stromě visíš ty!", tak prosím vás já to opravdu nejsem, to jen pro info, ale pobavilo to! 😂
No tím asi končí co bych vám řekla k Mumlavskému vodopádu. Přišli jsme tam, byl tam nějaký starší pár, ale za chvíli odešli a měli jsme vodopád pro sebe! Udělali jsme si fotky a protože mamka má ráda okruhy a nechodit stejnou cestou, tak jsem šli druhou stranou zpět! Šli jsme přes město, ale jelikož už jsme spěchali na večeři, tak jsme se vrátili na původní cestu, abychom to nemuseli hledat.

Večer:
K večeři jsme si dali vývar, jako hlavní jídlo jsme si dali každá něco jiného, mamka jelení guláš a já chtěla původně něco bez masa, ale potom co mi mamka řekla, že když se to nesní, že to vyhodí, tak jsem si řekla, že žádné zvíře by se nemělo zabíjet a jeho maso být pak vyhozeno, takže jsem si pak dala tuším nějakou krůtu na smetaně s rýží - nebo tak něco.. ale nebylo to úplně nejchutnější. Jako dezert si mamka dala nějaký ovocný puding se šlehačkou - nebo co to bylo - a já štrůdl s neidentifikovatelným vnitřkem a kouskem šlehačky! Ve šlehačce bylo takového ztužovače, že mamka prohlásila, že by s ní nehnulo ani zemětřesení! Jako beze srandy, tahle večeře byla celkem propadák, nejlepší na ní byla polévka, ale naštěstí pak už se polepšili.
Po večeři jsme si dali welcome drink a pak se vydali ještě do bazénu. Ten byl jak už jsem myslím říkala v předchozím článku trochu socialistický a na nás dost studený i tak. Mamka tam ani nevlezla, já na chvíli a pak jsem utíkala do horké sprchy na pokoji.. a ne, župany jsme neměly! To by pro první den bylo asi vše.

Den 2:

Čertova hora, bobová dráha & Kamenický vodopád

Snídaně:
Dobré ráno od snídaně jsem vám přála s vanilkovo-citrónovou buchtou, kakaem, vajíčky, rohlíkem s máslem a zeleninou a později i mátovým čajem a pomerančovým džusem!

Čertova hora:
Potom jsme vyrazili trochu neplánovaně na takovou túrku, kterou jsme (hlavně mamka) vlastně naplánovali až ten den po probuzení, a prochodili téměř celý den. Podzim byl na každém kroku a hrál všemi barvami. Původně byla mým cílem Janova skála, ale když jsme zjistili, že už nám zbývá přibližně kilometr do vrcholu Čertovy hory, tak jsme se vydrápaly i tam! Mají tam celkem fotogenická místa.. srdce s pozdravem z Harrachova, čerta, který mě skoro sežral a taky stolek s houbami, když za ním zrovna nestojí auto. Asi vidíte jaké krásné mlžné výhledy jsme měly. Pokud se tam vydáte snad budete mít lepší!

Bobová dráha:
Po cestě zpět jsme šly kolem můstků až jsme dorazily k bobové dráze. Chvíli jsem nad tím přemýšlela a nakonec se rozhodla koupit si lístek a jet.. nevím, co víc bych vám k tomu měla říct.
Cenu si nepamatuji, ale mám pocit, že to stálo nějak kolem 140 - 150,- Kč. Místo fotogenicky krásné, jen vyjetí nahoru bylo zdlouhavé a nepohodlné tím že se jede mačkáním páky dolů, taháním nahoru se brzdí a logicky musíte vyjet nahoru, tedy do kopce, abyste mohli jet dolů a gravitace vás tlačí opačným směrem než páka. Nakonec jsem si udělala pohodlí, lehla si v maximální možné míře - co to šlo - a "řídila" jsem nohou.

Kamenický vodopád:
Když jsem slezla z bobové dráhy (což byl další splněný sen), tak jsme se vydaly na Kamenický vodopád! Je to jen taková mini sprška. Nikde na mapách není vyznačen - jen na těch mobilních - a až když se dostanete na cca 2 km pod něj, tak se o něm ukáže první zmínka.
Pokud se sem rozhodnete jít, mám pro vás hned dvě rady. První rada je spíš nasměrování.. vyhledejte v Harrachově obchod Norma, to si myslím, že by nemuselo být tak složité a když se vydáte za ním do lesa, tak jste na správné cestě. Pořád rovně, po chvíli projdete pod silnicí a dojdete k ukazateli, který píše první zmínku o existenci Kamenického vodopádu a to už vás snad navede! Musím říct, že jsem se tady naučila pořádně pracovat s mapami a polohou v mobilu.
Ta druhá rada je, že když dojdete k ceduli s nápisem Kamenický vodopád a bude tam napsaná výška (cca 800 - 900 m.n.m. tam myslím bylo), tak už nechoďte dál! Mobilní mapy ukazují cíl v místě, kde jsou stromy z obou stran a rozhodně není vidět ani na Kamenici! Ale tam kde je cedule, tak postačí pár kroků na tenhle krásný výhled a dál nemusíte! K hotelu to pak od Normy bylo asi 10 - 15 minut.

Návrat a poslední večeře:
Po návratu jsme si dali na baru teplý čaj. Využili jsme balíčku a místo piva nebo vína jsme si dali já mátový a mamka ovocný čaj!
Pak jsme šly rovnou na večeři, kde jsme se teda slušně zprasili.. vlastně jsem ani nestíhala sledovat, co měla mamka, ale u mě vystřídal květákovou polévku řízek se zapečenými špagetami, pak jsem si přidala špagety a dala si je se sýrem! Zapečené špagety byly naprostá mňamka, asi nejlepší jídlo jaké jsem tam jedla a určitě to musím zkusit doma! Bylo by úžasné, kdyby se to povedlo!
Pak jsem si dala zmrzlinu - napůl čokoládu a napůl jahodu, zajedla jsem to chlebíčkem, okurkovým salátem a další zmrzlinou. Mrzí mě, že jsem si nedala ještě rakvičku co tam byla v nabídce, asi jsem se bála, že mi bude zle a zpětně mě to mrzí. Vlastně ani pití jsem si nedala, předchozího večera jsem si dala jablečný džus a tentokrát nic, protože jsme si pak chtěli koupit ještě vídeňskou kávu, ale k tomu nakonec (radši) nedošlo. K tomu džusu vám později řeknu taky jednu historku.. ale teď se jdeme podívat, co nás čekalo třetího dne.

Den 3:

Kořenov & rozhledna Štěpánka

Rozloučení s hotelem:
Po snídani, ke které jsem si dala míchaná vejce se zeleninou jak níže můžete vidět, mátový čaj, kakao a rohlík jako předešlého dne, jsme se sbalily a došly na recepci zaplatit útratu, u které jsme zjistily, že žádnou nemáme. Nikdo nám ten džus na pokoj nenapsal, tak se omlouváme, pokud to zaplatil někdo za nás.
Potom jsme šly na autobus a měly jsme ještě spoustu času, tak jsme se zastavili v jednom takovém outdoorovém obchůdku, kde měly naprosto úžasného pejska! Pejsek v krámku mi stál pod ledvinkou ze které cítil pamlsky (které jsem si myslela, že tam už nejsou, ale mamka mi ho tam na tajno schovala) a somroval. Já mu (teda spíš jí) stále tvrdila, že nemám a jenom jsem jí hladila, ale když jsem vyšla z ochodu, bylo to to první co jsem našla. Tak jsme se tam vrátily, zeptala jsem se pána, jestli jí můžu dát obyčejný piškot, nic lepšího jsem s sebou neměla, ten svolil a aspoň jsme se hezky rozloučili. Nevím, co přesně to bylo za rasu, ale připomínala mi něco mezi takovým tím stříbrným vlčákem a huskym.

Kořenov:
V Kořenově, kam jsme popojeli, byly dvě možnosti na výlet. Osada a rozhledna Štěpánka. Řekli jsme si, že se rozhodneme ráno a vyrazíme tam kde bude lepší značení. Hádejte co, ani zde na nádraží nebylo značení ani na jednu variantu. Takže jsem použila to, čeho jsem se předešlého dne naučila.. mobilní mapy a polohu, která nás tam spolehlivě dovedla.
Mamka pořád chtěla přes les a najednou ne, takže jsme si to zkracovali nejen přes louku a koukali na krásné výhledy. To byla asi hlavní výhoda mobilních dat, že jsem i viděla kudy přesně můžeme jít, abychom si to zkrátili. Akorát tam teda nebyla vyloženě cesta, takže jsme měli třeba úplně promočené boty ranní rosou. Ale to už je zase jiná kapitola!

Rozhledna Štěpánka:
Když jsme se konečně dostali na překrásnou rozhledu Štěpánku, nafotili jsme si zespoda co se dalo.. mimo jiné třeba i ten kříž. Pak jsem si koupila vstupenku za 30 korun a mamka dole hlídala zavazadla! Vstupenku nikdo nekontroluje, ale přispějete tím třeba na opravu a podobně.
Já si teda vylezla na rozhlednu. Nejdříve pouze do mezipatra, kde jsem si nafotila výhledy a mamka ze zdola vyfotila mě.. tak schválně jestli mě na těch fotkách najdete. Poradím vám, že to jsou ty dvě rozhledny vedle sebe ať nemusíte zaostřovat na každou fotku zvlášť!
Potom jsem vystoupala úplně nahoru, co to jen šlo.. tam už ty výhledy byly opravdu krásně vidět. Je tam návštěvní kniha (do té jsem teda nic nezapisovala, ale děti přede mnou ano)! Jdou tam otevírat okna na všechny směry, takže nemusíte fotit přes sklo a můžete si to vyfotit krásně rovnou, ale pozor ať nevypadnete, okna jsou sice poměrně vysoko, ale i tak mám respekt se nahýbat, přece jen je to výška!

Návrat:
Jelikož už mě nenapadá co víc bych vám k tomu řekla, tak se přesuneme k cestě zpět a domů. Mamka, jak už jsem myslím někde říkala, nemá ráda chození stejnou cestou tam i zpět. Má ráda přírodu a výhledy, ale tady byla ochotná jít i přes město.
Chtěli jsme si někde sednout a dát si něco k jídlu, ale to tak úplně neklaplo, k nádraží to je od centra kus a tak jsme neměli odvahu v centru úplně vysedávat. Navíc mapy ukazovali zpět jen jednu cestu a to tu samou, kterou jsme přišly. Sice to mamka chtěla zkusit ještě jinudy, takže jsme si asi 2x zašli než pochopila, že nás to stejně navede vždy na stejnou cestu a tak jsme se nakonec vydali stejnou cestou zpět.
Když jsme došli k nádraží, měli jsme asi 20 minut do odjezdu vlaku a tak jsme si dali v penzionu Triola vzdáleném pár metrů od nádraží polévku (vývar), který jak koukám jsem zapomněla vyfotit, tak se omlouvám, ale spěchali jsme. Byla výborná - za 49,- Kč jedna, do minuty nebo dvou byla na stole, mohlo se platit jen hotově, ale stálo to za to.
No pak už jsme se vydali na nádraží, nasedli do vlaku a stejnou cestou jakou jsme přijeli jsme i odjeli. Nechali jsme Harrachov i Kořenov za sebou a zbyly nám jen fotky a vzpomínky. Bylo to krásné, ale tady naše cesta končila.
Po návratu domů však na nás přede dveřmi čekala kočička, která patří sousedům v prvním patře. Asi jim utekla a oni nebyli doma, tak byla chvíli u nás, ale pak jí mamka vyrazila, protože jí kousala kytky a ničila gauč tím jak po něm lezla a na to mamka není.. proto doma my kočku nemáme.
Nevíme jestli měla hlad, ale lítala tu jak splašená a mohli jsme jí dát Bárnyho granule, ale jelikož to bylo kotě, tak si myslím, že by to na ní bylo velké a hlavně na ně nebyla zvyklá, tak se aspoň napila vody z Bárnyho misky.
Já se pak vydala pro Bárnyho (to už byla vyhozená za dveře, kde mňoukala) a jakmile jsem otevřela, tak k nám vletěla jak tornádo. Mamka si jí vzala na ruku a když jsem s Bárnym přijela, tak už zase seděla na botníku za dveřmi. Ale to už jsem dole slyšela přes dveře její majitelé, tak jsem jí vzala a snesla dolů k nim.
Jinak naproti z ní měli takovou radost, že zvonili na mamku, že jim kočka utíká do bytu.. jako by to byla naše kočička. Mamka jim na to řekla jen co s tím má ona dělat a tak si jí vzala znovu na ruku (na ruce jí nevadila, ale kotě tak dlouho nevydrželo a mamka si nechtěla nechat ničit byt), ale sousedi jsou asi trochu chladnější k těm zvířatům.. i našich psů mám dojem, že se bojí a to jsou to takový hodní prckové, žádní obři. Tak to jen jak se zakončila naše dovolená a já už se tady s vámi pomalu rozloučím.

Omlouvám se, že článek vychází až nyní, dělala jsem co jsem mohla, ale chybí nám teď pár lidí v práci, takže jsem tam pečená vařená abych je zastoupila.. ale nestěžuji si - snad bude aspoň hezká výplata.
Každopádně tím pádem nemám úplně čas psát a fotit.. článků doufám méně nebude, ale uvidím jak budu stíhat fotit a psát. Teď už mám v záloze další dva a minimálně ještě dva nebo tři jsou v plánu, ačkoli k nim nemám ještě ani fotky, protože jsem je ještě neprožila.
Teď jakmile vám vydám článek, popadnu psa a vyrážím si pro balíček s botami, tak se můžete těšit, že vám je zde ukážu, to je jeden z těch článků, které mám v záloze. No a to by bylo asi vše, co bych vám dnes chtěla říct, doufám, že se vám článek líbil a uvidíme se zase někdy příště. Tak pa 👋