Knihy

Vítám vás u nového, již sedmnáctého, knižního článku, ve kterém vám dnes představím tyto další tři knihy.

První dnešní knihou je kniha Coura, což je druhý díl knihy Jak přežít svého muže - o té už jsem vám psala pár článků zpět - od Jany Bernáškové.

Kniha začíná kousek za tím (asi půl roku), kde předchozí končí.. je o spoustě nejen tabu témat. Především o lásce v různých podobách. Například je možné milovat dva muže najednou? Je možné milovat ženu, když nejste lesba? A nesmí chybět ani ta nejdůležitější a největší láska a to láska mateřská. Ale musí mateřství naplňovat každou ženu? Těmito tématy nás provede hlavní hrdinka Lucie s dcerou Kristýnkou a svými kamarádkami.

Kniha také pojednává o důvěře ve vztahu, o pracovních přáních a příležitostech, které jsou v tomhle případě zaměřené na obor herectví, o komunikaci a očekáváních, o nových láskách, které ostatním přijdou jako sci-fi.

Jak těžké je odolat staré lásce, když s vámi ex partner manipuluje a snaží se vás dostat do postele? Ještě když se s ním z pracovních důvodů musíte stále stýkat? Kam až je vhodné zajít v rámci pomoci? Jak se vyrovnat s tím, že už vás váš partner nemiluje a vy cítíte, že čas vašeho vztahu se krátí, ale odmítáte se s tím smířit? A jak jít za novou láskou, když nám stará už nevyhovuje a spíš nás naopak dusí? Pokud je láska třeba vzdálená a v současném vztahu už jsou děti, jak to udělat aniž by se ublížilo svým blízkým.. o tom a o spoustě dalších věcí a příběhů je tato kniha.

Doufám, že vás bude bavit, protože mě bavila moc.

Musím říct, že vlastně teď musím lovit z hlavy o čem všem kniha vlastně byla, protože jsem měla 10 dní na přečtení.. kniha byla zamluvená a musela jsem jí vrátit do knihovny, ale byla jsem na řadě až po mamce a ségře, která jí u sebe už nějakou dobu měla a vzala si ji i na dovolenou potom, takže když se dostala ke mně, tak to byl spíš závod s časem a moc se mi toho do paměti neuložilo.

Druhou knihou dnešního článku je kniha Žítkovské bohyně od Kateřiny Tučkové.

Fantazie nebo realita? Troufám si říct, že kniha je napsána tak, že člověk občas opravdu pochybuje, jestli nečte nějaké sci-fi či fantasy, jestli je to opravdu realita historie. Chvíli jsem se tomu zdráhala určitým způsobem uvěřit.. to že ty ženy dokázali léčit, tomu bych ještě věřila, ale že dokázali například začarovat bouřku, to mi přišlo nerealistické.. na druhou stranu, když se na to podívám z duchovní stránky, tak nic není nemožné a tak se ve mně usadilo a zahlodalo semínko pochybností, posilněné ještě spoustou zde napsaných reálných historických událostí, kvůli kterému jsem už během knihy začala hledat na internetu něco o Žítkovských bohyních. Je docela náročné tam najít něco jiného než knihu, ale nakonec jsem něco našla a to mě utvrdilo v tom, že nic není nemožné a tak jsem v knize pokračovala dál.

Kniha má trošku takový úvod, u kterého jsem si říkala ,,Proboha, co jsem to chtěla rozečíst?", ale naštěstí se to hned v první kapitole srovnalo a bylo to naprosto boží.. úplně mě to vtáhlo do děje. Kniha je opravdu velmi velmi čtivá. 😊

To co napíšu teď, jsem si zapsala téměř hned po dočtení knihy. Jak jsem výše psala, že jsem nevěděla chvílemi jestli je to realita.. je to realita, ale jen do určité míry. To je napsáno na konci knihy v poznámce autorky. Některé části jsou smyšlené, postavy fiktivní a pravá jména jsou jen u nějakých postav.. řekla bych, že jedním z nich je třeba Irma Gabrhelová. Ale samozřejmě přesně nevím.. musím říct, že ten příběh mě nadchl, i když je částečně smutný.. rozhodně neplánuji po Žítkovských bohyních pátrat jako Kateřina Tučková, ale zaujali mě natolik, že na konci má nějaké odkazy, odkud brala informace a asi neplánuji jezdit po Česku a Slovensku, případně Polsku a Německu a zajet třeba do Bratislavského archívu si přečíst složku k tomu, ale pokud by někdy byla příležitost, určitě bych si k tomu přečetla ještě něco. Co ale chci udělat určitě je zajet se podívat do oblasti Bílých Karpat a popřípadě do vesniček kolem, abych se podívala, kde se příběh odehrával a jak to tam vypadá v realitě. Snad tam sjedu co nejdříve. 😊🙏

Začneme od konce.. epilog bych řekla, že napsala autorka o sobě, protože vzhledem k tomu, že tam i žena, o které se v epilogu píše, říká, že shání materiály pro románovou knihu - což přesně Žítkovské bohyně jsou, tak bych řekla, že Kateřina Tučková sháněla informace přímo pro tuhle knihu. Což je vlastně super.. protože ačkoliv možná právě Baglarka měla falešné jméno, tak ale i tak to byla žena, která tam žila (nebo třeba ještě i žije) a znala bohyně osobně, tudíž o nich i něco věděla.. a je pravda, že to ale souvisí s děsivými částmi knihy. Vlastně se omlouvám pokud teď skáču od jednoho k druhému, v hlavě mi víří spousta myšlenek, které bych zde chtěla zmínit a zájemně se ruší.. určitě to taky znáte, když nechcete na nic zapomenout a chcete všechno na jednou sdělit.

Hlavní hrdinkou, která nás knihou a jejím příběhem provází je Dora Idesová.. dcera, neteř, vnučka, další generace bohyní, jež ale nikdy toto nepoužila! Dora sháněla informace o své tetě Surmeně a dalších bohyních, aby je očistila a nějaký její posudek nevyšel! Kniha vlastně končí tím, že schovala počítač pod dvojité dno do truhlice, když k ní někdo šel a v epilogu je pak napsáno, že zemřela tragickou smrtí, kdy jí někdo zlomil vas.. našli jí až po několika týdnech, když nechodila do práce. Mohla to být Janigena, která za ní občas chodila, ale myslím si spíš, že to je návaznost na epilog. Každopádně děkuji Anetce Borovičkové, od které mám dojem, že jsem tip na tuto knihu dostala, protože lepší jsem snad ještě nečetla.

Dora Idesová i její matka, teta a babička byly totiž prokleté nepřejícnou tetou, sestrou, dcerou a zlou Josefínou (Josifčenou) Mahdalovou, rozenou Surmenovou, která je proklela, že budou její sestry a jejich děti umírat tragickou smrtí nebo nebudou mít moct děti! Surmena (Terézie Surmenová) porodila dvě mrtvé děti, Irena porodila Doru a jejího postiženého bratra Jakoubka, Dora už další děti neměla a tak jejich rod vymřel. Rod, který měl stopy až do 17 století, kdy předchůdkyně dokonce mučili a upalovali.. zažili si své a vymřeli kvůli jedné zlé a nepřejícné dědičce tohoto daru, která (pokud je to pravda, z pohledu duchovního, kdy nic není nemožné si myslím může být a i osudy některých jsou pravdivé jak autorka potvrzuje) se obrátila ke zlu a neštítila se třeba začarovat někoho, aby přišel o život, tak tohle je docela děsivé!

Další věc je dítě! Dítě Fukseny, následnice Mahdalky, které po matčině smrti zmizelo. Lidé si mysleli, že novorozenou holčičku vzala lesní zvěř. Tou lesní zvěří byla Surmena, která dítě vzala a po Baglárčině naléhání nechala v nějaké rodině v Brodě jako páku na Mahdalku! Dokud tam byla, byla Mahdalka bezproblémová, pak ale zdrhla a začala umírat nejdříve Irena (pod sekerou svého muže), poté Surmena v blázinci, kam ji dostal Jindřich Švanc (který se přejmenoval z německého jména Heinrich Schwannze), muž který ať měl České nebo Německé jméno, se choval zle - nemůžu veřejně říkat jako co - a nadělal spoustu špatného. Každopádně Terézii Surmenovou zničil a i když jí mozek do poslední chvíle fungoval, stihla před smrtí už jen naznačit, ale nestihla Doře říct vše, jen v náznacích. Byla ve mně euforie, když Dora přišla na to, že se jí snažila říct, že nemá věřit Němcům a že v případě hrozby má použít dítě, když Doře došlo, že myslela Fuksenino dítě, že věděla kde je, ale ať vám neřeknu všechno, to okolo si budete muset přečíst z knihy.

Ještě se tam řešil znak na čele, ale ten jsem v návalu informací úplně vypustila a vlastně až teď mi došlo, že vůbec nevím, o čem se ohledně něj jednalo, ale každopádně když si knihu přečtete, tak se to dozvíte.. a nejen to.. je to úžasná kniha, určitě jsem vám ani zdaleka neobsáhla vše, co v ní je, jen jsem sdělila pocity po dočtení a ty byly úplně boží, cítila jsem se pak taková.. jak to popsat.. no prostě jsem vibrovala touhou vykřičet do světa, jak je ta kniha skvělá a rozhodně stojí za přečtení! Tím bych to tu asi ukončila a vrhla se na třetí knihu, protože jinak bych se stejně opakovala stále dokola. 😁🤷🏽‍♀️

Třetí knihou dnešního článku je Dalajlámova kočka od Davida Michieho.

Začátek Dalajlámovi kočky je takový těžký na emoce řekla bych, nevím jak lépe to popsat. Co je tam ošklivého je, že nějací chlapci ukradli kočičí matce koťata. Zajedno si teda i myslím, že pokud je to založené na pravdě, tak kočka pak mohla mít problémy s mlékem, různé záněty mléčných žláz a podobně, ale hlavně koťátka byla ještě příliš mladá a chlapci se je rozhodli zpeněžit! Bůh ví, jak dopadli nakonec sourozenci kočičky, ale chlapci prodali sestry (ty byly velké a šli rychle na odbyt) a pak brášku (měl snahu aspoň trochu chodit a hledal mlíčko), ale tuto kočku postrčili, aby začala chodit, jenže hlady byla tak zesláblá, že spadla po jednom kroku do blátivé kaluže, kde jí nechali ležet a pak se shodli, že jí nikdo nebude chtít, tak jí zabalili do novin. Kdyby toto neviděl Dalajláma, tak by kočička zemřela, v novinách se dusila. Naštěstí to ale viděl, kočičku si od chlapců vzal, koupil mléko a začal jí oživovat. Vím, že je to jiná země, jiný mrav, že tam může být chudoba, odehrává se to v Dillí, ale toto si myslím, že by nemělo procházet nikde a nikomu. I ty kočky jsou živí tvorové. 🤷🏽‍♀️

Ještě tam psali jak jim upadla a bolelo jí celé tělíčko, co si pamatuju, až z toho ztrácela vědomí a později měla problém s funkčností zadních nožiček.

Každopádně co se mi na tom líbilo a co mě upoutalo je, že přibližně 70 stránek před koncem knihy se ti samí dva chlapci stali novici a byli vybráni, aby se tři dny starali o kočku Jeho Svatosti, které celý příběh převyprávěli a přiznali na základě ukázky, kterou níže napíšu, protože mě zaujala nejvíce z celé knihy a myslím si, že si zaslouží vytáhnout a zdůraznit! Troufám si tvrdit, že je dobrá pro zamyšlení úplně všech lidí na této planetě.. ale tím už asi budu končit, abych vám neprozradila příliš.. závěr byl samozřejmě krásný, jak jinak.. jinak to ani dopadnout nemohlo.

Ukázka číslo 1:

,, ,Ano. Rozhodl jsem se, že když nemohu být vegetariánem neustále, budu jím alespoň po většinu času, co nejvíc to půjde. V rozumné míře. Vegetariánství nebo nevegetariánství nemusí být jenom černé nebo bílé. Můžeme najít nějakou střední cestu. Pokud je to z nutričních důvodů nutné, můžeme si občas dát maso, ale s mírou. Ze srdce bych si přál, aby se nad tím všichni zamysleli a zachovali se podobně.'
Zdálo se, že taková možnost Lauren před tím vůbec nenapadla.
,Ale co když někdo prostě nechce, aby se kvůli němu zabíjela zvířata? Vůbec žádná?' ptala se.
,Lauren, ty máš dobré srdce! Ale něco takového není možné.'
,Je, když je člověk vegetarián.'
,Ne,' Jeho Svatost zavrtěla hlavou. ,Ani v takovém případě.'
Lauren se zamračila.
,Živé bytosti se zabíjejí i kvůli vegetariánům. Když se orá pole, aby se nachystalo pro další úrodu, ničí se přirozené prostředí mnoha živočichů a mnoho z nich při tom zahyne. Pole se práškují všelijakými pesticidy a tím se zahubí spousta hmyzu. Jak vidíš, je velmi těžké vyhnout se ubližování jiným bytostem, zvlášť když jde o potravu.'
Pro Lauren, která si až do této chvíle myslela, že být vegetariánem stačí k tomu, aby neubližovala žádné živé bytosti, to bylo těžké zjištění. Otřáslo to jejími jistotami.
,Doktor tvrdí, že bych měla jíst libové maso, třeba hovězí. Ale když už je nutné jíst nějaké maso, nebylo by z hlediska soucitu lepší jíst třeba ryby?'

Jeho Svatost přikývla. ,Chápu, proč to říkáš. Ale jiní lidé by zas namítli, že je lepší jíst hovězí maso, protože z jedné krávy je možné připravit víc jak tisíc porcí, zatímco z jedné ryby bude jídlo jenom jedno. A kdyby ses chtěla najíst třeba garnátů, stálo by to život mnoho bytostí.'

Lauren se na Dalajlámu dlouho mlčky dívala. Nakonec řekla: ,Nevěděla jsem, že je to tak složité.'

,Je to velké téma,' souhlasila Jeho Svatost. ,Narazíš na lidi, kteří ti řeknou, že správná cesta je jenom jedna, tato, které věří právě oni, a budou tě přesvědčovat, že bys měla mít stejný názor, jako mají oni. Ale každý se musí rozhodnout sám za sebe. Důležité je, abychom se při rozhodování řídili soucitem a zároveň moudrostí.'

Lauren vážně přikývla.

,Než se pustíme do jídla, ať už vegetariánského nebo nevegetariánského, pokaždé bychom si měli vzpomenout na bytosti, které zemřely proto, abychom se my mohli najíst. Jejich život byl pro ně stejně důležitý, jako je ten náš pro nás. Buď jim vděčná a modli se za ně, ať jim jejich oběť přinese možnost znovuzrození v nějaké vyšší formě - a tobě ať přinese zdraví, abys co nejdříve dosáhla osvícení a mohla je k němu dovést.'

,Ano, Vaše Svatosti,' hlesla Lauren a přimkla se k němu.

Dalajláma vstal z pohovky, a než přešel celý pokoj pro hosty, ještě dodal: ,Je užitečné myslet na to, že všechny ostatní bytosti jsou právě takové jako my. Každá žijící bytost touží po štěstí. Všichni se chtějí vyhnout utrpení ve všech jeho podobách. Nejsou to jen objekty nebo věci, které mají sloužit našemu prospěchu. Mahátma Gándhí jednou řekl: ,Velikost národa a jeho morální pokrok můžeme posuzovat podle toho, jakým způsobem zachází se zvířaty.' To je zajímavé, viďte?'

,Ano, karma nás přivádí do nejrůznějších nečekaných situací,' připustila Jeho Svatost. ,To je další důvod, proč bychom se ke všem živým bytostem měli chovat láskyplně a soucitně. Nikdy nevíme, za jakých okolností se s nimi znovu setkáme. A někdy už v tomtéž životě.' "

Ukázka číslo 2.

,,Sám Buddha to shrnul nejlépe, když pravil: ,Z myšlenky se stává slovo, ze slova skutek, ze skutků se stává zvyk a zvyk utváří charakter."

Tento článek měl vyjít už včera 15. září, plánovaná pauza mezi články byla maximálně 5 dní, bohužel mi včera jako na potvoru došli data (a nešlo mi je z nějakého neznámého důvodu dokoupit) a zároveň vypadl internet doma. Tak snad se to dnes už opravdu podaří.
Řeknu vám, že jsem přemýšlela nad tím, že kdyby dnes stále Wi-Fi nefungovala, tak bych snad zítra popadla psa a notebook a šla pracovat do jedné kavárny, kterých je celý řetězec a proto dokud to nebude nutné, tak nechci jmenovat, protože raději podporuji menší a ne tolik frekventované kavárny, ale v téhle bych s sebou právě mohla mít i pejska, tak toť taková výhoda.
Ale článek je dlouhý už i tak dost, takže já to nebudu prodlužovat a loučím se s vámi, přeji krásný zbytek večera.