Knihy

V dnešním patnáctém článku na téma knihy vám chci představit další tři knihy, ve kterých vám chci představit trošku z historie, ukončit další rozečtenou sérii knih a představit vám další knihu ze života.

První knihou dnešního článku je kniha Tatér z Osvětimi od Heather Morrisové.

Tatér z Osvětimi by měl být román podle skutečné události. Musím říct, že ze začátku jsem přemýšlela, jestli vůbec budu schopná to dočíst, protože mi téma války připomínalo situaci na Ukrajině.. neříkám, že ve všem, nebo ve většině, ale v některých věcech ano.

Musím říct, že i když jsou v knize popsané některé hrůzy, jako například znásilnění vězeňkyně esesákem, tak já mám pocit, že v popředí je spíš milostný příběh, který je pod tím názvem schovaný, ale zároveň příběh z koncentračního tábora je schován pod tím zmíněným milostným příběhem.
Co mě trochu mrzí, i když to chápu vzhledem k tomu, že to je reálný příběh je, že absolutně není smyšlený a tudíž nikdo, koho se to zrovna týkalo, nemůže vědět, kam třeba Pepan zmizel a proč.

Jak už zmíněný milostný příběh napovídá, jsou zde dvě hlavní postavy, kterými jsou Ludvík, kterému se ale přezdívá Lale a jeho milá Gisela, které se říká Gita.

Musím hned ze začátku říct, že oba tábor přežili a tento příběh dopadl dobře.
Je tam krásně popsané seznámení těchto dvou hrdinů, pomalý, něžný a naprosto krásný vývoj jejich vztahu, který myslím, že prvním vyvrcholením vztahu je jejich první milování. Je tam popsaná určitá starostlivost, přátelství, vzájemná pomoc vězňů, až je neuvěřitelné, jak si lidé, kterým jde vlastně každý den dlouhodobě o kejhák, dokáží vzájemně vypomoct. Rozdělit se o jídlo, postarat se o blízké, o které nechtějí přijít, ale kteří třeba chytili Tyfus.
Je krásné jak si hlavní hrdina Lale udělal "přátelé" na vyšších místech, ne že by se s nimi teda vyloženě přátelil, ale díky dobrým nebo aspoň lepším vztahům, si dokázal obstarat toleranci jejich vztahu s Gitou, toleranci pašování jídla anebo třeba dokázal pro Gitu zařídit lepší pracoviště a usnadnit jí život. 🥰
Přemýšlím co k tomu říct ještě, napadá mě závěr knihy, kdy bych dodala, že doslov napsal jejich jediný syn Gary. Popisuje tam svoje dětství a to, jak vzpomíná na zvyky svých rodičů, které měli právě z války. Popisuje tam třeba jejich oblibu k jídlu, což chápu, že po odebírání jídla po dobu tří let pak k tomu jídlu přilnuli více. Kniha vyšla až po smrti obou hlavních hrdinů, Gita zemřela tuším 3. října 2003 a Lale 31. října 2006.
Na konci tam je o nich ještě spousta dalších informací a nejen o nich, ale i o jiných lidech. Třeba o Cilce, která vlastně trpěla už v táboře, ona to tam v závěru příběhu i říká proč to dělala a přijde mi strašný, že za to že trpěla, trpěla ještě po válce, kde z toho udělali něco jako napomáhání nacistům a ona musela na teď nevím kolik let jet na Sibiř a odpykat si tam trest nucených prací.
Nechci kecat, ale tuším, že na straně 236 jsou tři fotečky, kde se můžete i podívat jak Gita a Lale vypadali a vlastně i na to, jak s nimi šel čas. Je svinstvo jak tetovali i mladé lidi.. počítala jsem, kolik bylo Gitě, když se do tábora dostala a podle let jsem se dopočítala 17, i když při setkání s Lalem jí prý bylo už 18. Jestli se nemýlím, tak Lale měl číslo 32407 a Gita 34902. Když už jsme u toho věku, víše u syna Garyho jsem to zapomněla napsat, měli jediného syna, protože asi hlavně Gita měla válkou poničené tělo a už to vypadalo, že děti nebudou moci mít. Gita vlastně otěhotněla až když to vzdali a smířili se, že děti mít nebudou. Když se Gary narodil, tak pokud se nemýlím Gitě už bylo 36 let a Laleovi 44.
Co je smutné, že vlastně oba přišli o téměř celé své rodiny. Gitě zůstali dva bratři, už v táboře zjistila, že zbytek rodiny byl povražděn. Laleovi zůstala sestra (na jejíž jméno si teď nevzpomenu), Max jeho bratr šel bojovat a padl v bitvě, zanechal po sobě ženu a dva malé syny, které odvedli a vlastně jejich osud buď není znám a pokud je, tak zde není napsaný. Rodiče odvedli chvíli po Laleově odjezdu a dostali se do Osvětimi vlastně ještě před Lalem, kdy Lale čekal stále ještě v Praze. Tato informace se objevila až po Laleově smrti, takže se to nikdy nedozvěděl, ale podle záznamů byly ihned po příjezdu oba zavražděni.
Přemýšlím jestli jsem chtěla něco dodat ještě.. v závěru je ještě mapa, tak jak vypadal svět tehdy, je tam vlastně i mapa Osvětimi - Březinky, což jsem ještě nezmínila, že tento příběh se odehrává konkrétně hlavně v Březince. No a to jestli jsem na něco nezapomněla, tak je to takhle všechno, i tak jsem vám prozradila už až příliš, ale nemohla jsem si pomoct. Tenhle příběh mě nějak poznamenal, ale překvapivě pozitivně.
Poslední věc, co k tomu řeknu je, že jsem na internetu našla pokračování tohoto Bestselleru s názvem Tatér z Osvětimi - Cilčina cesta. No a na stránkách www.heathermorris.com.au se můžete podívat na spoustu dalších informací i jejích projektů.. odkaz dávám tady a to už je opravdu všechno.. teď už pojďme ke knize číslo 2.

Druhou knihou dnešního článku je poslední díl románů Něž jsem tě poznala a Život po tobě, kniha Sama sebou od Jojo Moyesové.

Musím říct, že na jednu stranu jsem i ráda, že tuto knižní sérii jsem právě ukončila.. ačkoliv jsem ráda, že jsem to dočetla do zdárného konce a můžu tedy shrnout celý příběh, který si ale myslím, že nebyl nejlepší, ba možná právě naopak jeden z nejhorších románů co jsem četla. Knihy byly sice na jednu stranu krásné, občas i čtivé, ale většinu času mám pocit, že nezáživné.. tip na tuto knihu jsem měla od MF, ale minimálně pro mě to nebyl ten typ knihy, která vás strhne a uhrane tak, že jí přečtete jedním dechem.
Příběh knihy samozřejmě navazuje na již zmíněné dva předešlé díly a jeho pokračování v tomto díle nás zanese do New Yorku a vlastně do newyorské smetánky mezi boháče, pro které hlavní hrdinka, ukecaná Louisa Elizabeth Clarková po boku Nathana, kterého také znáte zejména z prvního dílu, začala pracovat.
Přemýšlím co bych vám tak mohla říct k ději, aniž bych vám vše prozradila. Řekla bych, že jak Louisa, tak její přítel Sam věděli, že vztah na dálku nebude žádná procházka růžovou zahradou, ale teprve když se ocitnou každý na jiném kontinentu pochopí, jak těžké to vlastně bude. Na Louisu začne dělat oči Josh, který je velice podobný Willovi a Sam se zase vrátí po zranění z předešlého dílu do práce, kde zjistí, že jeho parťačka Donna dala výpověď, aby mohla být se svým otcem, umírajícím na rakovinu, do poslední chvíle a tak dostane novou parťačku Katie, na kterou Louisa začne žárlit.
Ke vztahu si myslím jsem prozradila dost.. další vývoj vztahu a jejich společného příběhu už vám prozrazovat nebudu, abyste si měli co přečíst pokud by vás to zaujalo.. já bych teď ještě malinko nakousla její práci, ale jen pár řádky a tím bych asi tuto knihu ukončila, pokud mě nenapadne ještě něco dalšího na poslední chvíli.
Lou je vlastně taková pomocná síla, sekretářka a asistentka Agnes Gopnikové, původem prosté dívky a polské masérky, ale hlavně manželky (i když až druhé) bohatého pana Leonarda Gopnika. Její (Agnesinou) aktuální prací vlastně je starat se o svůj vzhled, takže chodí několikrát týdně ke kadeřníkovi, kosmetičce, zubaři, na nehty, denně běhá a podobně. Výsledkem je, že nakonec chodí na různé akce, kde bych to nazvala, že z velké části dělá hlavně panu Gopnikovi ozdobu, občas někde třeba promluví, diář mají nabitý.. no a Louisa jí v tom má pomáhat a zařizovat potřebné věci, případně jí někde doprovázet. Dokud nedostane výpověď pro podezření z krádeže.. ale co teď? Jak to dopadne? To už bych vás nechala si opět přečíst.
Tím bych asi i ukončila téma práce, tím pádem celé knihy a posunula se k další knížce.. u první knihy jsem se rozepsala trochu víc, tak ať to zase není dlouhé příliš (jako minule).. 😂

Třetí knihou dnešního článku je kniha s názvem Delegátka cestovní kanceláře a podnázvem Povolání snů nebo noční můra od Emy Paulů.
No musím se přiznat, že jsem x krát chtěla tu knihu odložit, jediné co mě nutilo ji pokud možno dočíst (stejně jsem jí nedočetla) bylo to, že jsem si chtěla rozšířit znalosti - což je jeden z mnoha důvodů proč čtu - a zde bylo opravdu pár spíš než zajímavých bych řekla šokujících informací.. asi vám je tu vypíšu, aspoň nějaké níže. Ale obecně mě nebavila.
Napsala bych asi k ní jen pár záblesků, které mě třeba něčím překvapili nebo mi dokonce vyrazili dech. První takovou věcí, která mě zaujala ( u toho jsem se i malinko zasmála) byly historky, které v té knize popisovala. Třeba, že klient o ní řekl, že je ješitná ženská, která nedokáže pochopit, že slůvkem VOLE oslovuje každého a nejen jí. Také jí sdělil, že není blázen, že to říkal i vazební lékař. Na výletě se prý opil tak, že jí vypadl pod nohy, když otevřela dveře džípu a následně vyprávěl o své dceři, která dokáže docílit až čtyř orgasmů za jednu soulož (zajímalo by mě jak na to přišel, předpokládám, že u toho svou dceru nepozoruje).
Další historkou bylo, že se na hotelu neplatila pobytová taxa a přesto se klienti jejího zaplacení dožadovali. Recepční nerozuměla anglicky a klienti mluvili tak krkolomně, že jim recepční zavolala taxi službu. Taxi účtovalo prazvláštní částku, že ať to klienti dělili jakoukoli částkou od jednoho po tři eura, stejně jim to nevycházelo. A tak taxi zase odjelo a klienti ani recepční to nepochopili dosud.
Další klient šel třeba zase na ranní Novoroční procházku, při které potkal koně. Chtěl si ho jen pohladit, kůň poslušně sklonil hlavu a zakousl se klientovi do lýtka. Atd.. abychom pokročili od historek dál, tak touto historkou tuhle část končím.
Další věc, asi nejhorší z celé knihy je popis, jak africké ženy mají těžký život. Ten začíná už v deseti letech, kdy je v souladu s tradicí všem děvčátkům udělaná obřízka, čímž jim jsou zmrzačeny pohlavní orgány. Rituál začíná podojením krávy, dívku ostříhají dohola a polijí mlékem, následně ji obléknou do ceremoniálního oděvu. Staré zkušené "ořezávačce" stačí několik vteřin a tři přesné řezy. Dívky sedí a snaží se nevydat ani hlásku, čímž prokazují odvahu. Když se rána hojí, pijí jen mléko s kravskou krví. Voda je zapovězena, protože ředí krev a rána pak více krvácí. Odřezaná tkáň se hodí hyenám nebo psům z vesnice. Nechvalně známá obřízka je součástí života už po staletí a ještě dlouho bude. Následně dívky rodina ve dvanácti letech cca provdá výměnou za krávu. Když se dívky vdají, přestanou chodit do školy a jejich povinností je rodit děti, starat se o domácnost, pracovat na poli, plést košíky nebo třeba kácet stromy. S dětmi jedí jen oběd a večeři. Když jsem to četla, tak mi nejdříve proletěla hlavou myšlenka AU a následně FUJ.
Pak tam píše, jak se jí třeba podařilo několikrát během dvou dnů píchnout kolo u auta a že při prvním incidentu se na ní sesypali snad všechny děti z okolí, takže zvítězil zdravý rozum a místo výměny gumy proseděla čtyřicet minut v autě, do kterého se snažili všichni v okolí dostat.
Taky píše o tom, jak v Tanzanii a Keni vykrmovali otroky, které na trzích prodávali jako jedlé maso. A že napříč Afrikou je kanibalismus stále rozšířen. Mezi lidmi koluje názor, že kdo jednou ochutnal lidské maso, nikdy už mu jiné chutnat nebude. A podle některých lidí je lidožroutství nejvíce praktikováno v Kongu. Někde dokonce byli požitkáři, kteří svým obětem lili do krku vroucí olej, aby se maso rozplývalo a bylo křehké.. AU. Jedí se kolikrát i rodinní příslušníci s výjimkou tchána, u kterého věří, že by na sebe přivolali kletbu smrti.
Pak tam píše ještě něco o zvířatech a třeba o lidech, co jí skočili pod auto a vyběhla celá rodina, kdo se vešel naskákal do auta a že jedou do nemocnice a cestou se z ní snažili dostat nějaké peníze. A tak dále, ale myslím, že takhle by to mohlo stačit.. co myslíte vy? Nebudu to prodlužovat.

Delegátka byla první kniha, kterou jsem nedočetla, přečetla jsem z ní asi půlku a otrávila mi na chvíli i čtení. Do fronty na někdy příště se tedy dostali i naplánované knihy a to třeba již vyfocený Madagaskar náš osudový od Moniky a Jirky Vackových. Nebo knihy Cuba Libre a Albánie od Petra Horkého.