Jeseníky

No tak přemýšlím, co bych vám konkrétně řekla k Jeseníkům. Mám dojem, že dnes ten text nebude příliš dlouhý a že to bude spíše o tom užít si ty fotky.. každopádně možná budu sama překvapená, protože většinou, když mám pocit, že k tématu nemám skoro co říct, tak je text nejdelší.

Začala bych asi tím, že jsme vlakem přijeli na zastávku Kouty nad Desnou, odkud jsme šli po modré značce.

Asi tak půlku cesty jsme šli po asfaltce a pod rozpáleným sluníčkem, druhou půlku, tu strmější jsme šli lesem a ve stínu pod stromy.. potkali jsme několik studánek a dalších věcí, které uvidíte na fotkách.

Šli jsme třeba i kolem dolní nádrže Dlouhých strání a náš cíl byl, jak už jste asi pochopili z předešlého článku věnovaného ubytování, vrchol Praděd, nejvyšší hora Moravy 1492 m. n. m., pátá nejvyšší hora České republiky.

Nahoru jsme šli asi šest hodin, vyšli jsme z Koutů nějak kolem dvanácté a na vrcholu jsme byli kolem šesté večer, mírně před šestou myslím. To už byl ale nahoře vichr, že mi málem uletěla i kšiltovka, měla jsem na sobě triko a takovým průstřihem na zádech, to určitě uvidíte níže na fotkách a průstřih mi vlál taky na všechny strany. Nebudu vám lhát, byla mi tam zima.. ale říkala jsem si, že už jsem jen kousek od cíle, to už bylo v rámci desítek možná stovek metrů, spíš asi stovek, odhaduji, že jsem byla tak 300 metrů od cíle a už se mi nechtělo vytahovat všechno z batohu, abych si na tu chvíli vytáhla ze spodu batohu bundu.

Každopádně večer - mohlo to být přetažením, protože jsem ke všemu ještě byla po noční, námahou při výstupu, tím větrem na vrcholu - ale měla jsem zimnici. A to takovou, že jsem se klepala jakmile jsem nebyla pod peřinou. Musela jsem si dát opravdu dost teplou sprchu, ve které jsem strávila snad deset minut, abych se zahřála aspoň trochu.

No a pak jsme šli na západ slunce, ze kterého tu taky uvidíte fotky a to jsem si chtěla udělat fotku v tom tričku, ale to byl takový vichr, že mám fotky v softshellce a litovala jsem, že jsem si nevzala úplně dlouhé kalhoty. Takže po chvíli jsme se vrátili na pokoj a já si udělala fotku v tričku aspoň v okně.. každopádně pak jsem nechala parťačku ať si nafotí zbytek západu a víceméně jsme šli spát, protože jsme ráno měli budíka asi na 4:20 zase pro změnu na východ slunce. Čímž se dostávám ke dni číslo 2. K tomuto dni jsem doufám řekla už vše, co jsem chtěla, tak vám sem dám fotky a budeme pokračovat po nich 😊

Druhý den ráno jsme teda vstali na budík, jen se oblékly (já si ještě aspoň rozčesala vlasy, abych případně na fotkách neměla ptačí hnízdo na hlavě) a vyrazili opět do vichru za východem slunce. Chvíli jsme na něj ještě čekali, ale když konečně vylezlo a my si ho nafotili, tak jsme šli zpět na pokoj, kde jsme si aspoň vyčistili zuby a nasnídali se.. následně jsme se sbalili a o půl sedmé vyrazili na cestu. Šli jsme Velkou kotlinou, kde je největší výskyt kamzíků v okolí a doufali, že potkáme nějakého, kterého bychom si mohli aspoň vyfotit. To štěstí jsme bohužel neměli, tak třeba někdy příště.

To už jsme scházeli víceméně do nějaké vesničky, odkud nám jel autobus do Bruntálu na nádraží, odkud jsme jeli do Olomouce a odtud přes Pardubice domů do Hradce.

V nohách jsme měli přibližně 11 kilometrů za ten den a za ten předešlý odhaduji kolem 14 - 15 kilometrů, takže za dva dny skoro bez spánku si myslím, že to je pěkných pár kilometrů.

Domů jsme se dostali kolem čtvrté hodiny odpoledne.

No shrnula bych to do dvou vět asi takto:

Na Pradědu jsem byla poprvé v životě, pokud si dobře vzpomínám, což je trochu ostuda, ale hlavně že je napravená. Lákadlem prvního dne byl západ slunce a lákadlem druhého dne nejdříve východ, který mě donutil vstát a následně ti kamzíci.