Štrbské pleso

Tak krásný den u nového článku. Ještě než začnu bych chtěla říct, že jsem si dnes plánovala článek na téma den matek, ale vzhledem k tomu, že jsme vlastně nic tak moc zajímavého nedělali, tak to nechám do shrnujícího článku a dnes už se tedy pustíme do vyprávění z Tater.
Přemýšlím opět odkud začít a co všechno vám říct. Když jsme se ráno probudili, ani nás nenapadlo, že nějakou túru vůbec půjdeme, měla jsem jen sen vyfotit se s pejskem u Štrbského plesa. Nakonec jsme však došli nejen tam.
Od Štrbského plesa jsme měli vymyšlenou procházku nebo túrku, každý by to nazval jinak, tak jak chcete.. cílem byly Rakytovské plieska.

Před odchodem z apartmánového domu nás na recepci varovali před medvědy stejně jako už večer předtím jsem dostala školu, když jsem šla večer venčit psa před apartmány. Přemýšlela jsem jak se zachovat, kdyby jsem nějakého medvěda náhodou potkala. Oni si totiž chodí občas do obydlených oblastí za potravou, když nejsou popelnice zabezpečené mřížemi. Tam sice většina popelnic zabezpečená byla, ale i tak jsem našla asi troje, kam si můžou klidně zajít. Problém je, že pak to odnesou ty medvědi, protože si zvyknou na lidi, ztratí svou typickou plachost a většinou je pak odstřelí.. úplně vlastně zbytečně. Kdyby tomu lidé předcházeli, ušetřilo by se spousta nevinných medvědích životů.

No co vám budu, i tak jsem z toho byla vypleskaná celé venčení.. v jednu chvíli se tam mihla ve tmě ta liška a ve mně úplně hrklo. Medvědi jsou sice plachý, ale pořád to jsou šelmy. Dřív bych se k žádné šelmě neotočila zády, ale nyní už vím, že medvěd vás nechce sežrat, zaútočí pouze když se cítí být ohrožený. Proto je důležité nekoukat mu do očí, on nemá vyvinuté mimické svaly a bral by to jako útok. Nejlepší je nedělat hluk, pomalu se otočit k němu bokem či nejlépe zády a pomalu odcházet směrem od něj. Kdyby přeci jen k nějakému útoku došlo, tak si hlavně chraňte rukama krk. A vůbec vám tady dám takové dost chytré video, které vám předá dost dobrých informací jak se chovat.
Viděla jsem třeba video, kde byla medvědice zahnaná i s medvíďaty na strom, okolo chodili turisté a nejen že si jí fotili, asi bych si jí vyfotila taky, kdyby jsem jí takhle z blízka viděla, ale pak bych šla dál, nezdržovala bych se u ní, protože musela být v neuvěřitelném stresu, jenže oni okolo ní nejen postávali, ale ještě navíc řvali. Medvědice mají opravdu silný mateřský pud, v některých případech možná silnější než někteří lidé a jsou velmi inteligentní.. vůbec jí nezávidím to, jak velký strach musela o svá mláďata mít a jakou dobu.
Ale to jsem odbočila k informacím, které jsem dostala a zjistila v rámci správného zachování se, kdyby jsem je potkala, což se nestalo. Na jednu stranu naštěstí a na druhou možná i bohužel, pokud by to člověk přežil, byl by to úžasný zážitek. 😂
Každopádně po cestě k Rakytovským plieskám jsme tak zapadali do sněhu, že se jsem měla dost mokro i v nepromokavých botách. Zapadali jsme opravdu hodně a dlouho, Bárny byl po zbytek dne úplně vyřízený a prochrápal natvrdo skoro celý zbytek dne.
No a aby toho nebylo málo, tak v tom nejhorším možném terénu, plném propadajícího se sněhu, nás chytil ještě déšť a docela velký. K tomuhle bych asi řekla ještě skóre 4 : 4. Což znamená, že z osmi potřebných věcí jsem si s sebou vzala pouze 4.
Vzala jsem sice Bárnymu náhubek do vlaku, vzala jsem si jídlo a pití a ještě něco, co si teď ale zpětně nedokážu vůbec vybavit, co to vlastně přesně bylo.
Ale už jsem nevzala Bárnymu pláštěnku, kterou jsem tam s sebou táhla, takže chudák úplně zmokl. Dále jsem nevzala lékárničku, která hlavně že mi ležela na pokoji, ale já na ní zapomněla oba dny, kdy by mohla být potřeba, naštěstí nebyla.. ale k tomu se třeba zase vrátím v dalším článku, ve kterém budu mluvit o túře druhý den, což bude nejspíš až tak pozítří, protože pokud vše dobře půjde, tak bych ráda zítra vydala odpoledne tohoto samého dne, ale to teď nebudu prozrazovat. No a pak jsem si taky nevzala sluneční brýle, které jsem ale naštěstí moc nepotřebovala a čepici.
Mimochodem se nám oboum podařilo tady pěkně nastydnout, dosud mě při polykání bolí levé ucho a v krku mám jak kdyby knedlík, takže tady u psaní článku popíjím zázvorovo-citrónovo-medový čaj. Ale o tom někdy příště, třeba až ve shrnujícím článku.
Blbé bylo, že sice pršelo a my zapadali do sněhu, takže jsme měli mokro v botách, zmokli jsme, ale přesto já se moc neoblékla - nechtěla jsem, protože mi bylo neskutečné vedro, jenže to právě způsobilo nejspíš to nastydnutí.
Taky ta cesta byla pěkně blbě značená, bez telefonu bůh ví jestli bychom se někdy vyznali kudy dál.. asi 3 x jsme ztratili značku nebo to bylo značené tak, že stejně nebylo jasné kudy.
Ale jinak my byly šťastní, že jsme na túrku vůbec šli, i když já si stihla po cestě zvrtnout nohu a bolel mě pak nárt na pravé noze z vnější strany, protože tam končil sníh a začínala normální úzká pěšinka občas s nějakým kamenem nebo větví v cestě, do toho se mi tam připletl jeden stromeček a do toho za mě Bárny zatáhl, takže jsem nezvládla udržet rovnováhu a dopadlo to tak jak to dopadlo.. ale naštěstí to bylo do druhého dne dobrý, ale o tom zase příště.
No potom nám ujel spoj na ubytování a další nám jel až za hodinu, takže jsme zašli na polévku a nějaké těstoviny do restaurace Furkotka, kde můžete i s pejsky. Nakoupili jsme si vše potřebné v místním obchůdku, abychom na ubytování měli z čeho vařit a jeli domů.. zbytek dne v zítřejším článku, pro dnešek končíme.. zatím pa. 👋😊