Hon na lišku Elišku

Hned ze začátku musím říct dvě věci. Zaprvé nešlo o hon, jehož výsledkem by bylo to zvířátko odstřelit, ale naopak se s ní vyfotit. Za druhé tento hon byl stejně neúspěšný, i když si myslím, že jsme kolem ní šli, protože jsem v jednom místě slyšela šustění, ale i když jsem tam soustředěně koukala, tak jsem jí neviděla, ale pak jsem přesně na tom místě našla fotky i na Instagramu.. dobře, že nevím 100% jestli tam skutečně byla nebo ne, ale rovnou vám řeknu, že jestli ano, tak by mě to pěkně naštvalo.

Tento den bude teda rozdělen na tři články, tak snad vám to nebude vadit, mně to tak přišlo nejlepší 😊
Ale od začátku, abych nepředbíhala. Musím říct, že jsem na sebe hrdá už jenom proto, že jsem pěšky vyšla i na Hrebienok.. vždycky, když je někde lanovka, tak většinou jedu tou, to už musí být, když jdu pěšky a pokud jdu pěšky dobrovolně do kopce, tak musím mít pořádnou motivaci. Tou motivací byla tentokrát liška.
K cestě nahoru chci ještě říct, že už asi 200 m za ubytováním jsem měla pocit těžkých nohou a říkala jsem si, že to nemůžu ujít, ale naštěstí se to tělo rozhýbalo a já to vyšla. Samozřejmě Bárny by lišku vyděsil (kdyby jsme jí náhodou potkali), takže jsme ho nechali na pokoji, čekal na nás a odpočíval.
Přemýšlím co všechno vám říct, abych pokud možno na nic nezapomněla. Jakmile jsme vyšli na Hrebienok, tak jsme si udělali fotky a zase začali sestupovat k vodopádům Studeného potoka. Než se ještě dostanu k tomu, tak chci říct, že když jsem tam bývala dřív, byl tam u medvěda obří nápis Hrebienok.. ten ale zmizel, nápis tam je sice stále, ale menší, jiný a hlavně malinko jinde.. 🙆
Každopádně jsme tedy sešli k vodopádům, kde jsme udělali fotky a pak šli přes Rainerovu chatu na Zámkovského chatu.. v těchto místech se právě vyskytuje ta liška. Na Zámkovského chatě jsem si aspoň koupila čelenku, dali jsme si bylinkový čaj a sešli jsme zpět k lanovce.. (mimochodem po cestě byl další vodopád). A potkali jsme nosiče, který šel na Téryho chatu, parťačka se ale zrovna smekla a já se vždy leknu, protože v takovou chvíli mám o své parťáky přirozeně strach, ať je mým parťákem kdokoliv, no a jak jsem se lekla, tak jsem prý zaječela (já si to vůbec nevybavuji) a to tak, že se po mně prý parťačka i nosič s tím obřím nákladem zároveň otočili (o čemž bych taky nevěděla, kdyby mi o tom parťačka neřekla, včetně toho, že zachytila pohled nosiče..) asi jsem byla zrovna nějak ztuhlá strachem.

Bylo vtipné, že jsem tvrdila, že jestli pojedeme lanovkou tak jedině nahoru, rozhodně ne dolu.. k čemu že jo.. no tak to bylo přesně naopak.
Pak jsme sešli do koliby Kamzík na polévku a pak jsme vyrazili do čajovny.. tady ale příběh pro dnešek končí a pokračování v zítřejším článku.
Jinak mi došlo, že do článku Štrbské pleso jsem dala jen fotky z fotoaparátu, tak si říkám, že ty fotky z mobilu dám z každého dne do shrnujícího článku, ať to tady nepřekombinovávám. Toť k fotkám. Tak pa 👋