Centrál
V dnešním článku vám ukážu hlavně fotky. Byla jsem po noční, pak jsem jela k babičce, od které vám tu právě dám ty fotky, ale moc k tomu psát nebudu, jestli vůbec něco, tak jen pár řádků, protože bych se hlavně chtěla zaměřit na program po babičce.
K babičce mě napadá jediná věc, kterou neuvidíte na fotkách a to, že jsme měli k obědu mimo jiné Segedín, který já teda moc nemusím, ale musím říct, že byl opravdu vynikající.
No a od babičky jsem jela zpátky, víceméně rovnou do kina Centrál na film Poslední závod. Musím říct, že původně jsem tam nechtěla, nebo takhle je to blbě řečeno, spíš bych si ten film sama nevybrala, ale musím říct, že úplně stejně jako z poslední knihy, kterou jsem přečetla a o které si vy přečtete v následném článku Knihy, jsem z toho filmu nadšená.
Je to takové emočnější, na konci mi je líto i toho pana Hanče, ale ještě víc mi je líto paní Hančové, i když lítost není dobrá emoce, já to vím, ale když vám manžel slíbí, že nikam nepojede, i když je to nejlepší český lyžař, vy jste těhotná, těšíte se na miminko, ale zároveň potřebujete ještě v té době muže na to, aby se o vás postaral a finančně vás zabezpečil a on vám vlastně na ten závod zdrhne, počasí se splaší a on v té bouři umrzne, tak ano myslím si, že je to blbá smrt a je mi ho líto, ale zařídil tím paní Slávce Hančové ještě těžší život a proto mi jí je líto ještě víc.
Přesto mi ten příběh přijde určitým způsobem paradoxně krásný. Ale nedokážu popsat proč a jak, prostě to je takový pocit uvnitř mě..
Ještě řeknu dvě věci, zaprvé jsem si teď při těch fotkách uvědomila, že jsem vám ještě nesdělila, že jsme před kinem byli v kavárně přímo v budově Centrálu a asi si tam zajdu někdy znovu, protože za mě to tam bylo naprosto úchvatné. A zadruhé, dnes jsem tento článek psát vlastně vůbec nechtěla, chtěla jsem to dát do shrnujícího článku, ale důvod, proč článek nakonec píšu je ten, že jsem z toho filmu byla tak nadšená, že jsem vám svou recenzi chtěla napsat okamžitě.
K babičce mě napadá jediná věc, kterou neuvidíte na fotkách a to, že jsme měli k obědu mimo jiné Segedín, který já teda moc nemusím, ale musím říct, že byl opravdu vynikající.
No a od babičky jsem jela zpátky, víceméně rovnou do kina Centrál na film Poslední závod. Musím říct, že původně jsem tam nechtěla, nebo takhle je to blbě řečeno, spíš bych si ten film sama nevybrala, ale musím říct, že úplně stejně jako z poslední knihy, kterou jsem přečetla a o které si vy přečtete v následném článku Knihy, jsem z toho filmu nadšená.
Je to takové emočnější, na konci mi je líto i toho pana Hanče, ale ještě víc mi je líto paní Hančové, i když lítost není dobrá emoce, já to vím, ale když vám manžel slíbí, že nikam nepojede, i když je to nejlepší český lyžař, vy jste těhotná, těšíte se na miminko, ale zároveň potřebujete ještě v té době muže na to, aby se o vás postaral a finančně vás zabezpečil a on vám vlastně na ten závod zdrhne, počasí se splaší a on v té bouři umrzne, tak ano myslím si, že je to blbá smrt a je mi ho líto, ale zařídil tím paní Slávce Hančové ještě těžší život a proto mi jí je líto ještě víc.
Přesto mi ten příběh přijde určitým způsobem paradoxně krásný. Ale nedokážu popsat proč a jak, prostě to je takový pocit uvnitř mě..
Ještě řeknu dvě věci, zaprvé jsem si teď při těch fotkách uvědomila, že jsem vám ještě nesdělila, že jsme před kinem byli v kavárně přímo v budově Centrálu a asi si tam zajdu někdy znovu, protože za mě to tam bylo naprosto úchvatné. A zadruhé, dnes jsem tento článek psát vlastně vůbec nechtěla, chtěla jsem to dát do shrnujícího článku, ale důvod, proč článek nakonec píšu je ten, že jsem z toho filmu byla tak nadšená, že jsem vám svou recenzi chtěla napsat okamžitě.
Komentáře
Okomentovat
Krásný den přeji,
chtěla bych vás všechny požádat, pokud se rozhodnete komentovat mé příspěvky, budu samozřejmě moc ráda, budu vám vděčná, ale pouze pokud vaše komentáře budou psány slušnou formou. Což znamená bez jakékoliv známky výsměchu, bez jakýchkoli vulgárních a sprostých slov a bez jiných urážek.
Moc bych si přála, abychom si tu vybudovali příjemnou komunitu, kde ani vy, ani já se nebudeme muset bát zmínit něco co se vám nebo mě nelíbí, kde se nebudeme bát cokoliv říct.
Přála bych si, aby toto místo byl i takový odpočinek pro všechny, aby nám zde bylo dobře, ale to s nějakou negací nikdy nepůjde.
Teď myslím takovou negaci, kdy bychom psali řádky s vědomím, že tomu druhému chceme ublížit. Proti konstruktivní kritice samozřejmě nic nemám, je mi jasné, že ne každému se bude líbit to co tvořím, nebo co bych chtěla tvořit, každý jsme jiný a každého něco jiného zajímá a baví, takže zavděčit se všem je naprosto nemožné, proto si myslím, že nejen já, ale i všichni ostatní tvůrci, kteří ať už jsou profláknutí nebo by byli rádi profláknutí, tak všichni do jednoho jedou podle sebe, mluví o tom, co je pro ně důležité a co oni chtějí sdílet, ale myslím, že každý si rád poslechne konstruktivní kritiku, i když se kritika přijímá těžce. Proč? No to je snadné, každý se rád zlepšuje, každý by rád tvořil i pro vás a nejen pro sebe, i když si myslím, že to je také hlavní, protože si tak ukládáme vzpomínky na svoje dny, měsíce, roky, na svůj život. Ale pokud by vás to nebavilo, tak to přeci nemá cenu. Takže pokud je kritika podávána jako nějaká pomoc, jako něco dobrého, o čem bychom měli popřemýšlet, pak si myslím, že taková kritika je v pořádku. Naprosto! Pro všechny...
ale jelikož už píšu docela dlouho a už i ten text je dlouhý a asi vás nebude úplně lákat číst - podle toho co mi zde momentálně ukazují 1 827 znaků + ty co ještě přibydou než se vykecám a přibývají stále, tak to tu asi už pomalu ukončím.
Tak předem moc děkuji a loučím se s vámi. Na 1 991 znacích.. pa :).