Knihy

V dnešním, jestli se nepletu tak již třináctém článku na téma knihy, bych vám ráda ukázala následné další tři knížky.

První knihou dnešního článku je opět další rozvojová kniha Moc přítomného okamžiku od Eckharta Tolle.

Tak přemýšlím co všechno jsem ke knize chtěla říct. Asi bych začala tím, že kniha je velmi čtivá, ale musím se přiznat, že některé myšlenky v ní na mě byly ještě moc. I když si myslím, že už mám hodně věcí zpracovaných a zvládám už dost z duchovního světa, tak přesto jsem stále na cestě. A taky mám dojem, že mě brzdí v určitých věcech strach, takže abych třeba mohla přijmout některé myšlenky, tak ten strach musím nejdříve zpracovat. I když Eckhart na začátku knihy píše, něco ve smyslu, že pokud na myšlenky nebudeme připraveni dostatečně na to, abychom je mohli aplikovat ve svém životě, tak stačí prozatím přijmout jejich pravdu.

Taky bych chtěla zmínit, že v knize je určitý znak, který má upozornit na to, abychom přestali číst a zamysleli se nad dočtenou částí.. když jsem viděla jak často tam je, tak jsem si říkala, že tu knihu snad letos ani nedočtu, ale zjistila jsem, že mě to přerušování navíc nucené nedělalo dobře. Naopak tímhle stylem jsem pak vůbec nevěděla o čem jsem četla.
Každopádně zároveň jsem si říkala, že když už tam psali tuhle část, abychom si díky tomu znaku vždy udělali pauzu a zamysleli se nad určitou konkrétní částí, tak ale měl autor Eckhart Tolle taky napsat minimální dobu, kterou jsme si od té knihy měli dát. Já pak, když jsem to zkoušela, tak mi možná největší problém dělalo, že jsem nevěděla jestli se k tomu můžu vrátit za pět minut, za hodinu, nebo třeba až druhý den. Samozřejmě někdo by mohl říct ,,jak to cítíš", ale když necítím ani si zrovna tady třeba tu pauzu udělat, nepřijde mi to až tak důležité jako třeba odstavec pod tím, (což samozřejmě neznamená, že tam si tu pauzu nemůžu udělat taky, to píše už v úvodu, kde právě tento znak vysvětluje), ale chtěla jsem tím říct, že když je znak někde, kde necítíme potřebu udělat si pauzu, jak můžeme pak cítit kdy je čas pauzu ukončit?! 🤷🏽‍♀️
Kniha je psaná formou otázek a odpovědí a některé příklady si můžete hned přečíst níže.:

Ukázka číslo 1:
,,Zkuste to hned teď. Pro začátek bude dobré, když zavřete oči. Později se naučíte ,být ve svém těle', to nebude nutné. Soustřeďte svou pozornost do svého těla. Vnímejte je zevnitř. Je živé? Cítíte život ve svých rukou, pažích, nohou, chodidlech - v břiše, v hrudi? Vnímáte jemnou energii, která postupuje celým vaším tělem a dává život každému orgánu a každé buňce? Cítíte tuto energii ve všech částech těla zároveň jako jediné energetické pole? Na několik minut se soustřeďte na pocity ve svém vnitřním těle. Nepřemýšlejte o nich. Vnímejte je. Čím víc se soustředíte, tím líp je budete vnímat. Budete mít pocit, jako by každá buňka byla živější, a máte-li dobrou představivost, můžete vidět, jak vám tělo začíná zářit. Ačkoli vám taková představa může dočasně pomoci, soustřeďte se především na své pocity. I sebekrásnější představa je definována formou, a proto nemůže proniknout tak hluboko.
Pocity vašeho vnitřního těla jsou beztvaré, neomezené a bezedné. Můžete jít stále hlouběji. Soustřeďte se na všechno, co cítíte. Možná cítíte jemné pálení v rukou nebo chodidlech. To prozatím stačí. Soustřeďte se na to. Vaše tělo se probouzí. Později budeme cvičit víc. Teď otevřete oči a nepřestávejte vnímat vnitřní energetické pole ve svém těle. Vnitřní tělo leží na hranici mezi vaší hmotnou formou a vaší podstatou, vaší pravou přirozeností. Buďte s ní ve stálém spojení."

Ukázka číslo 2:
,,Každá brána do sféry neviditelného bytí je branou smrti, smrti falešného já. Když takovou branou projdete, přestanete se ztotožňovat s formami vytvořenými vaší myslí. Uvědomíte si, že smrt je pouhá iluze, stejně jako vaše ztotožnění s hmotnou formou. Konec iluze - to je smrt. Je bolestivá jen tehdy, když na iluzi lpíte."

Jak jste asi poznali, jako první ukázku jsem dnes zvolila takový návod na meditaci, strašně se mi to líbilo při četbě a říkala jsem si, že si to asi namluvím na záznamník a pustím si to a budu u toho právě zkoušet meditovat. Přijde mi, že text k této knize v tomto článku je už i tak dost dlouhý, proto sem nedám, ač mě to opravdu moc mrzí, další ukázky, které se mi moc líbily. Ať už je to ukázka ohledně menstruace, nebo třeba ohledně ticha (to mi připomíná knihu Ticho promlouvá z minulého článku, což je jeho druhá, další kniha). 

Tak zlatíčka, přesuneme se ke druhé knize dnešního článku jenž se týkala tématu, které jsme jen o pár řádků výše vlastně zmínili, i když právě z důvodu prostoru a čtivosti nerozvinuli, tak se k tomu dostaneme aspoň teď. Tato kniha mi byla letos darována k Vánocům (konečně jsem se k ní taky přes všechnu tu smršť vypůjčených knížek dostala), je to kniha, o které už jsem myslím mluvila někde aspoň ve smyslu, že se na ní chystám, tak snad se nepletu, kniha, která si myslím, že bude zajímat především ženy, aspoň by je měla zajímat, protože je to součást vlastně našeho tělesného fungování, ale to neznamená, že nemůže zajímat i muže, protože kteréhokoli muže žijícího ve vztahu se ženou se to vlastně taky týká a třeba nám pak pánové víc porozumíte, pokud ještě nerozumíte. Jak už jsem tu asi stokrát při tom okecávání nakousla, jedná se o knihu Cyklická žena od Mirandy Gray, aneb jak jsem oznámila kolegyni a kamarádce, když jsme si říkali co jsme k Vánocům dostali Mirandu Gray od Cyklické ženy. Vítejte v mém světě přeřeků, ale teď už skutečně jdeme na tuto knihu.
Ještě než úplně začnu bych asi měla zmínit, že kniha se jmenuje celým názvem Cyklická žena, aneb jak využívat svůj lunární cyklus k dosažení úspěchů a naplnění. Ale to uvidíte vlastně hned níže na fotce knížky.
Musím říct, že od začátku co jsem to četla mi bylo jasné, že to je kniha, kterou si budu muset přečíst také znovu, že napoprvé rozhodně vše nepoberu. Tahle knížka je vlastně také rozvojová, ale trochu jinak než většina rozvojových knih. A myslím, že se dá trochu i popsat, tak uvidím, jestli vám sem dám nějaké ukázky, ale myslím si, že spíš ne.
Miranda zde popisuje mimo jiné například, jaké máme jako ženy v různých fázích silné a slabé stránky. Fáze má nazvané reflektivní (menstruační), dynamická (předovulační), expresivní (ovulační) a kreativní (předmenstruační). Musím říct, že zapamatovat si ty názvy, o které fázi je zrovna řeč, mi dělalo hlavně ze začátku problémy asi největší, vlastně jsem si to zapamatovala až v jednotlivých popisech, kde spisovatelka rozebírala v samostatných kapitolách konkrétní fáze. Názvy fází prý byly zvoleny tak, aby pojmenovávaly hlavní vzorec každé z fází.
V knize jsou popsané nejdříve jednotlivé fáze, potom tam je seznámení s měsíčním plánem cyklu a nakonec tam jsou popsané jednotlivé dny měsíčního plánu cyklu, ohledně toho, co by byly ideální činnosti pro ten konkrétní den třeba a dá se říct, že až tam se opravdu všechno propojuje, myslím si, že až v téhle fázi knihy jsem to všechno začala chápat.
Kniha má asi 11 kapitol, 10 pro ženy a v té poslední právě zmiňuje informace i pro muže. Je to asi deset stránek, na kterých mužům shrnuje a sděluje to samé co ženám ve zbytku knihy, pokud by vás to nebavilo číst tak si asi můžete přečíst pouze poslední kapitolu a ty podstatné informace získáte také. Je to tak z důvodu právě takového, aby nás pánové lépe poznali a uměli nás lépe pochopit či s námi lépe na něčem pracovat, ale jelikož většina z nich nemusí úplně zdlouhavé informace, tak tam je to napsané právě zkráceně.. stručně a jasně.
No a myslím, že k téhle knížce už jsem řekla opravdu dost, takže se můžete podívat na fotku knížky a já se posunu k další, dnes poslední třetí knížce a mám tendenci napsat ,,kterou je..." ale to už si přečtěte níže.

No a jelikož tu mám teď jak už jste si jistě ráčili všimnout úplnou spoušť rozvojových knih a plnou palbou se na mě řítí další, tak třetí knihou nemůže být jiná kniha než rozvojová kniha Kniha radosti od autorů emeritního arcibiskupa Kapského Města Demonda Mpila Tutu, Jeho Svatosti Dalajlámy (Tändzina Gjamccho) a Douglase Abramse.
Co bych k této knize dodala.. kde začít? Musím říct, že je to krásná kniha, která ve vás v konečném důsledku skutečně vyvolá krásné pocity.

Dalajláma i arcibiskup tušili, že je to jejich poslední setkání a i proto to bylo částečně též dojemné.. hlavně rozloučení na konci.

Co se mi moc líbilo bylo, že si ze sebe navzájem dokázali udělat srandu, dokonce tam mluví i o tom, jak je důležité umět si udělat srandu sama ze sebe a z čeho mám ještě větší radost je, že si troufám říct, že to je něco, co mně samotné problém nečiní.
Dám vám sem i nějakou ukázku, která se mi moc líbila, ale myslím si, že bude jen jedna jediná.

Ukázka číslo 1:
,,Byl identifikován jako reinkarnace předchozího dalajlámy, a tak ho ve věku dvou let odvezli z rodné vesnice ve východotibecké provincii Amdo do paláce Potála o tisíci pokojích v hlavním městě Lhasa. Tam byl vychováván v okázalé izolaci jako příští duchovní a politický vůdce Tibetu a jako božské vtělení bódhisattvy soucitu. Po čínské invazi do Tibetu v roce 1950 byl vržen do politiky, v patnácti letech se stal vládcem šesti milionů lidí a čelil totální a zoufale nerovné válce. Devět let se snažil s komunistickou Čínou vyjednávat pro blaho svého lidu a hledal politická řešení i v době, kdy došlo k anexi jeho země k Číně. V roce 1959 se během povstání, které hrozilo masakrem, s těžkým srdcem rozhodl pro emigraci.
Šance na úspěšný útěk do Indie byly pramalé, ale aby se vyhnul konfrontaci a krveprolití, uprchl v noci oblečený jako palácový strážce. Musel si sundat brýle, podle kterých by ho snadno poznali, a rozmazané vidění určitě zvýšilo pocit strachu a nejistoty, když se jeho prchající skupina plížila kolem posádek Čínské lidové osvobozenecké armády. Během třítýdenního útěku přes šestitisícové vrcholy hor museli přestát písečné i sněhové bouře."

Tak to jen pro takovou ochutnávku, tohle vyprávění o dalajlámovy byla asi jedna z částí, které mě zaujali nejvíc, včetně konkrétního vyprávění, kde povídá třeba o tom, jak se podél řeky za tmy (nemohli mít žádnou baterku, žádný zdroj světla) snažili tišit co nejvíce zvuky koňských kopyt, protože na druhé straně řeky sídlili čínští vojáci a kdyby je spatřili, začali by okamžitě střílet.. a asi je každému jasné, jak by to pak dopadlo. Plus samozřejmě je tam spousta dalších úžasných částí. Což teď zní divně, samozřejmě tohle tak šťastné nebylo, ale myšleno to bylo tak, že ta kniha je napsaná opravdu čtivě a moc hezky.
Je tam například popisován pohled dalajlámy i pana arcibiskupa na osm pilířů radosti, jednotlivě a konkrétně. Měli pět dní a každý den měli nějakou emoci či emoce jako téma, které probírali. Pak tam je například oslava dalajlámových osmdesátých narozenin, které se oslavili v dětské vesničce, kde bylo kolem dvou tisíc dětí a pár z nich bylo vybráno, aby mohli povyprávět svůj příběh. Ty příběhy jsou o tom jak přecházeli z Tibetu do Indie, aby mohli získat vzdělání a převzít tradice svého národa, které jsou v Tibetu díky obsazení Čínou dost smutné. Rodiče, prarodiče či nějaký známý převede děti do Indie a vrátí se zpět, dětem je v době převodu kolem pěti let a se svou rodinou se většinou (pokud vůbec) setkají až v dospělosti, takže jsou to logicky velmi smutné příběhy.
Umíte si představit vyrůstat bez rodičů? Pokud již jste rodiči, umíte si představit, že aby vaše děti mohli získat vzdělání trochu kvalitnější, museli byste je převést do jiné země a jen doufat, že se ještě shledáte? Ale uteklo by vám s nimi úplně celé jejich dětství? Tohle podle mě velmi posiluje pocit vděčnosti za všechno co máme a vděčnost způsobuje radost, takže Kniha radosti je nazvána dost trefně a myslím, že splňuje i svůj účel.
Jinak poslední věta.. vlastně tato kniha a kniha předchozí jsou knihy, které jsem dostala k Vánocům, tak jsem se k nim v únoru konečně dostala, to mám radost.
No a tím bych dnešní článek ukončila, snad se vám líbil a já se budu těšit brzy u příštího.. tak krásný večer a na viděnou 👋