Knihy

V dnešním článku, dvanáctém na téma knihy, bych vám ráda představila, jak jinak, než další tři knihy.

Do tohoto článku se probojovali.:

Jako první kniha Ticho promlouvá od spisovatele Eckharta Tolle.

Tahle kniha má asi 125 stran, ještě ne úplně popsaných, kolikrát na nich jsou třeba dva nebo tři odstavce, maximálně možná 4, ale to by musely být hodně krátké (dva až tři řádky). Takže vás asi ani nepřekvapí, že jsem si tu knihu přečetla během asi šesti hodin.
Knížka byla hezká, čitelná (až při zpětném čtení jsem si všimla co jsem napsala nechám to tak, ale bylo tím myšleno čtivá).. uznávám, že kdyby jsem jí četla pomaleji, asi bych z ní pochytila více, bohužel na to jsem neměla čas, protože tu mám na sebe tlak. Nejen že tahle je vypůjčená taky a musíme jí vrátit do konce ledna, ale pár dní zpět mi přišla knížka, která je z knihovny zamluvená podle mě už klidně i půl roku, ne-li víc. Vlastně od stejného spisovatele, ale to zase v příštím článku. Druhá knížka dnešního článku zase byla dárkem pro mé "neteře" k Vánocům, takže mě tlačil čas kvůli tomu.. ale to vám vysvětlím níže u druhé knížky a třetí je třeba též z knihovny. Mám tu spoustu knih, které jsou vypůjčené a musím je vrátit do určitého termínu a proto mám na sebe tlak, kvůli kterému nemám na jednotlivé knížky až takového času. Občas se to sejde tak, že mám knížek, že nevím co číst dřív a pak zase mám období, kdy nestíhám doplňovat, abych měla co číst.
Navíc bych si ráda přečetla i knížky od Ježíška, ale tak uvidíme, kdy se k nim dostanu, snad nejdéle v únoru. 🙏
Asi abych vám řekla něco víc o této knížce, tak zkusím najít zase pár citací jak to u rozvojových knížek běžně dělám.

Ukázka číslo 1:

,,Dokud nepřijmete odpovědnost za současný okamžik, nepřijímáte odpovědnost za svůj život. Život lze žít totiž jedině v přítomnosti.
Přijmout odpovědnost za nynější okamžik znamená nebránit se přítomnosti. Znamená to být v souladu se životem.
Přítomný okamžik je takový, jaký je, protože nemůže být jiný. Fyzikové dnes potvrzují to, co buddhisté věděli vždycky: neexistují žádné izolované události. Pod povrchem je všechno spojeno se vším, všechno je součástí totality, která dává přítomnému okamžiku jeho formu.
Přijímáte-li to, co je, pak žijete v souladu s inteligencí života. Jedině tak můžete být činitelem pozitivní změny na světě."

Ukázka číslo 2:

,,Rozdělení života na minulost, přítomnost a budoucnost je jen umělé. Minulost a budoucnost jsou abstraktní pojmy. Minulost existuje jen ve vzpomínkách. To, na co vzpomínáte, je událost, která se stala teď, událost, na niž vzpomínáte teď. Budoucnost, jež přijde, je přítomnost. Takže pouze přítomný okamžik je skutečný."

Ukázka číslo 3:

,,Tento jediný okamžik - teď - je to jediné, čemu nemůžete uniknout. Je to jediná konstanta ve vašem životě. Ať už se děje cokoli, ať se váš život mění sebevíc, jedno je jisté: vždycky se to děje teď.
Jelikož z přítomného okamžiku není úniku, proč jej nepřivítat, proč se s ním nespřátelit?"

Ukázka číslo 4:

,,Skrze vás si příroda uvědomí sama sebe. Proto na vás čeká už miliony let."

Ukázka číslo 5:

,,Být svědkem posledních okamžiků života umírajících je posvátný akt a velké privilegium."

Poslední ukázka je v knížce delší, ještě jsem vám sem chtěla dát něco málo z tématu ega, ale při zpětném pohledu mě strhla potřeba dát vám citace o přítomném okamžiku a zase toho tady nechci dávat příliš, abych vám neprozradila všechny myšlenky této knihy, abyste si jí přečetli. Je tam toho vlastně celkem dost, i když uznávám, že na první dobrou jsem to v určitém smyslu úplně nepostřehla.

Druhou knížkou, která se probojovala do dnešního článku je Strašidýlko Stráša, jediná dětská knížka od Aleny Mornštajnové.
Já jsem tuto knihu kupovala právě nevlastním neteřím k Vánocům, ale protože mám ráda od téhle spisovatelky knížky pro dospělé, tak jsem si chtěla přečíst, jak píše pro děti. Takže vlastně předtím, než jim to opožděný Ježíšek dal (nesešly jsme se dříve než 8. 1. 2022), tak jsem si to stihla ještě přečíst sama.
Knížka je nádherně ilustrovaná, podle internetu je to 64 stran, samozřejmě ne úplně popsaných. V knize asi právě díky té ilustraci jsem si ale žádného číslování stránek nevšimla a ani jsem to nepočítala, takže nevím jestli je to přesný údaj, ale asi bude.
Až když jsem knihu měla doma, všimla jsem si, že je vzadu celkem malým písmem napsáno, že je kniha pro děti od 6 let. Holčičkám jsou 4 a 2 roky, v součtu to teda sedí, ale jinak jim z toho může maminka číst buď teď anebo si budou na ní muset ještě chvíli počkat. To je však na nich.
Kniha je psaná docela i vtipnou formou, i já ve svém věku jsem se nad ní docela zasmála. Jedná se o příběh strašidélka, které se jmenuje Bubu, ale jelikož se všeho leká, i svého vlastního jména, nikdo mu neřekne jinak než Stráša.
Kniha je rozdělená na několik kapitol, kde se každá zaměřuje sice na pokračování příběhu, ale trochu jinak. První je myslím právě o tom jak přišel ke jménu. Druhá o jeho nejlepší kamarádce Luise a třetí o nejlepším kamarádovi Matějovi. Pak je tam něco jak se poznal s Helenkou, jak spolu hledali Luisu.. a tak dále.. je to zakončeno tím, jak to dopadlo.
Příběh je poměrně krátký, takže vám ho nechci úplně prozrazovat, aby jste si vy a vaše děti měly co přečíst, ale chtěla jsem tu knížku sem zařadit a trochu vás na ní i navnadit.
No a teď se jdeme vrhnout na poslední knížku dnešního článku.

Třetí knihou, která se dnes probojovala do článku je kniha Co když je to nebe? od Anity Moorjani.
Anita se dost často odvolává na svou první knihu Musela jsem zemřít, na tu se určitě také chystám, ale momentálně jí má doma ségra, takže jsem k ní neměla přístup.
Musím říct, že mi je na knížce sympatické, že Anita tam v jednotlivých kapitolách popisuje různé životní zkušenosti či zážitky, to je možná lepší slovo, na kterých vyvrací určité mýty a v závěrečné fázi každé kapitoly (každého mýtu) má nazvanou část ,,Žít nebe tady a teď", kde dává návrhy k zamyšlení, jak by to šlo jinak.
Konkrétně Anita mi je sympatická i tím, že mluví třeba o šikaně, protože jako dívce indických kořenů v britské škole jí samozřejmě nebyla odpuštěná tmavší pleť. Jak už to tak mezi dětmi bývá.. děti umějí být zlý a nejen proto jí přezdívali mimo jiné ,,Černá samba". Je mi to blízké i tím, že jsem měla několik náběhů k tomu být šikanovaná taky, ale na rozdíl od Anity jsem si to teda nedávala za vinu a vždy se hned svěřila mamce, která vletěla do školy, udělala "tyrankám" peklo a byl na půl roku klid. Anita to neřekla nikomu, takže u mě se to nerozjelo, ale u ní bohužel ano.
Musím říct, že některé kapitoly se mi líbily více než jiné.. nejenže byli lepší, čtivější, záživnější některé víc než ostatní, ale z některých jsem pobírala i mnohem více informací než z jiných.
Než vám dám ukázky z knih, musím vám říct jednu vtipnou story (ségra jestli to budeš číst, tak promiň), ale ségra mi vezla knížku od této spisovatelky Musela jsem zemřít, ještě jí teda neměla přečtenou a já mám teď čtiva dost, takže jsem jí to nakonec ještě nechala, ale když mi o ní říkala, tak jsem tu ještě určitou knížku neměla a říkám jí, ,,To se bude hodit, mě už z té mojí knížky zbývá asi jen 100 stránek" a v tu chvíli jsem tu knížku vytáhla, načež mi ségra povídá ,,Ta knížka mi je povědomá, respektive tu spisovatelku odněkud znám" a když jsem jí na to odpověděla ,,No vždyť máš v kabelce její druhou knížku, tu kterou mi vezeš" tak jsme se obě jak na povel začaly smát. Abyste chápali, tohle je naše rodinná specialita, že takhle něco plácneme do větru a pak máme Aha moment.. hlavně já to dělám s oblibou, ale tohle se ségře teda musím říct povedlo. A to myslím bez jakéhokoliv posměchu, jenom to upřímně pobavilo, ale v dobrém slova smyslu. 😂👏

Ukázka číslo 1:
,,Když jsem se narodila do tohoto světa, uměla jsem se jen smát a milovat. Jak jsem pak ale vyrůstala, lidé mi říkali, abych se přestala smát.
,Život musíš brát vážně,' radili mi, ,jestli chceš v tomto světě uspět.' A tak jsem se přestala smát.
Lidé mi říkali: ,Dávej pozor, koho miluješ, jestli nechceš mít zlomené srdce.' A tak jsem přestala milovat.
Říkali mi: ,Nesmíš tolik zářit, přitahuje to příliš mnoho pozornosti.' A tak jsem přestala zářit.
Zmenšovala jsem se, chřadla a zemřela. Jen abych se ve smrti naučila, že vše, co je v životě důležité, je milovat a smát se! Anita Moorjani"

Ukázka číslo 2:

,,Z pohledu z této nekonečné říše jsem viděla, že jsme destruktivní, jen když nevíme jak dál, a že ubližujeme, jen když opravdu - správně či mylně ze své omezené perspektivy - věříme, že nemáme na vybranou.
Až zemřeme, budeme mít možnost zahlédnout celý svůj život najednou a pochopíme, proč se události a situace děly tak, jak se děly, a proč jsme se rozhodovali tak, jak jsme se rozhodovali."

Ukázka číslo 3:

,,Zkuste věnovat stejné množství času čtení a poslouchání dobrých a povzbuzujících příběhů, jaké věnujete negativním zprávám. Nezapomínejte, že i když to vypadá, že všechno je smutek a zkáza, jde jen o způsob, jakým o tom média referují. Na světě existuje stejné množství dobra - takže aniž popíráte zlo, hledejte dobro a oceňujte ho, jak jen to bude možné."

Ukázka číslo 4:
,,Už jsem se vracela do kabinky, že se převléknu, když se prodavačka zeptala: ,Odkud jste? Váš přízvuk není zdejší, poznám, že nejste odsud.'
,Máte pravdu,' souhlasila jsem zpoza závěsu. ,Nežiju v Indii, bydlím v Hongkongu. Vyrostla jsem tam.'
,To je ale neuvěřitelná náhoda!' podivila se. Podala jsem jí sukni s tím, že si ji koupím. ,Právě čtu neuvěřitelnou knihu od jedné Indky, která taky vyrostla v Hongkongu. Jmenuje se Anita Moorjani. Neslyšela jste o ní?' Když vyslovila mé jméno, údivem mi spadla brada.
,To jsem já. Čtete moji knihu,' oznámila jsem jí překvapeně. Teď byla na řadě ona, aby jí spadla brada.
,Cože? To si děláte legraci! To není možné! Tomu nevěřím,' vykřikla očividně bez sebe překvapením. Sáhla za pult a vytáhla mou knihu se známým modrým obalem, otočila ji dozadu, kde je moje fotografie, a vydechla: ,Panebože! Opravdu jste to vy.' Potom vyběhla ven a volala na prodavače z okolních obchodů a stánků, aby přišli dovnitř.'"

Všechny ukázky a ještě některé další jsem si ofotila do telefonu, abych to zde mohla odcitovat, protože se mi moc líbili ty myšlenky (prvních tří ukázek). Ta čtvrtá ukázka, tam je jen fascinovaně popsáno, jak je ten svět malý.. tenhle příběh pak ještě pokračoval samozřejmě a dostalo mě, že ta kniha byla venku pár týdnů a v Indii ještě nebyla na prodej.
To je řeč o knize Musela jsem zemřít, na kterou se brzy chystám, a která by se možná mohla probojovat i do trojice knih příštího článku.
A na konci knihy Anita píše, že další kniha je na cestě, takže jsem koukala, že už vyšla.. v roce 2020 vyšla kniha Láska : To jsi ty. Tak třeba se k ní taky jednou dostanu a přečtu si jí.. ale teď mám na seznamu ještě spoustu jiných knih.