Knihy
Tak v dnešním dalším knižním článku, již s pořadným číslem osm, se podíváme na tyto následné tři knihy.:
První knihou je, jak už jsem zmiňovala na konci předchozího článku, pokračování ze série Nástrojů smrti a to tentokrát třetí díl s názvem Město ze skla od Cassandry Clareové.
Přemýšlím kde začít, nejdřív mi přišlo, že v knížce nejsou žádné anomálie oproti seriálu, ale teď mám dojem, že jich tam je spousta. Doufám, že si vzpomenu na všechny, začala bych třeba tím, že mám dojem, že tady už byla bitva s démony, pomalu hořící nebe, ale v seriálu to bylo skoro až úplně na konci, jestli se nemýlím. Tady to mělo spojitost s Valentýnem, když šel vyvolat anděla. Což je zajedno v seriálu myslím konec druhé série, ale hlavně tam byla také spousta změn oproti seriálu, například v seriálu Valentýna zabila přímo Clary, zatímco v knize to byl Anděl Raziel, který na něj "vyplivl" nějaký hořící šíp. Valentýn byl spálen v rámci pohřbu, což jsem zvědavá, jak to teda bude do budoucna, protože podle seriálu by pak měl být oživen a Jace pak jako démon Sova v moci Lilith by z něj měl vytrhnout pak kus masa? duše? nebo kostí? teď si nejsem jistá čeho, ale něco by z něj měl vytrhnout, což když je spálen, tak asi může těžko.
Přemýšlím kde začít, nejdřív mi přišlo, že v knížce nejsou žádné anomálie oproti seriálu, ale teď mám dojem, že jich tam je spousta. Doufám, že si vzpomenu na všechny, začala bych třeba tím, že mám dojem, že tady už byla bitva s démony, pomalu hořící nebe, ale v seriálu to bylo skoro až úplně na konci, jestli se nemýlím. Tady to mělo spojitost s Valentýnem, když šel vyvolat anděla. Což je zajedno v seriálu myslím konec druhé série, ale hlavně tam byla také spousta změn oproti seriálu, například v seriálu Valentýna zabila přímo Clary, zatímco v knize to byl Anděl Raziel, který na něj "vyplivl" nějaký hořící šíp. Valentýn byl spálen v rámci pohřbu, což jsem zvědavá, jak to teda bude do budoucna, protože podle seriálu by pak měl být oživen a Jace pak jako démon Sova v moci Lilith by z něj měl vytrhnout pak kus masa? duše? nebo kostí? teď si nejsem jistá čeho, ale něco by z něj měl vytrhnout, což když je spálen, tak asi může těžko.
Další věc je, že se Jace a Clary dozvěděli, že nejsou sourozenci též jinak. Clary se to dozvěděla od své matky, která když se probrala z kómatu - Magnus získal díky Clary Bílou knihu a v ní našel kouzlo jenž bylo protilékem na Jocelyin lektvar - a zjistila co všechno se mezitím stalo, tak jí celý příběh došel. Jace se to dozvěděl od Jonathana při boji.. dozvěděli se to téměř současně zatímco oproti seriálu to nejdříve věděl Jace od Valentýna a až později se to vlastně též díky Valentýnovi dozvěděla Clary. A v té době byla podle seriálu stále ještě se Simonem a k Zakletému dvoru šli až o něco později.
Další odlišnosti se týkají hlavně Sebastiána Verlaca, alias pravého Jonathana Christophera Morganstana. Ten byl pravý blonďák, ale podle knihy měl černé vlasy (obarvené). Jenže podle seriálu měl jak Jonathan, tak pravý Sebastian blonďaté vlasy maximálně s černými melíry, jestli se to tak dá říct. Pokud si teda dobře vzpomínám, už je to pár měsíců, co jsem ten seriál viděla.. myslím, že někdy začátkem ledna jsem ho viděla. 😁
Sebastian zabil navíc Maxe, nejmladšího člena rodiny Lighwoodových, ale podle seriálu vůbec zabit nebyl a žil snad až do konce. Chvíli jsem přemýšlela, zda ho pak nějak neoživí, ale vzhledem k tomu, že ho též spálili, tak nevím jak by to chtěli udělat..
A myslím, že co jsem vám ještě neřekla ani u prvního ani u druhého dílu je, že Magnus Bane (podle filmu i seriálu) se v knize jmenuje Krasomil Pohroma. Vůbec jsou v knize zvláštní jména čarodějů, jako další třeba Hadrián Močál. Což teda za mě je hezčí a pro čaroděje vhodnější jméno rozhodně ten Magnus Bane.
Když se vrátím k Jocelyn, Luciánovi Graymarkovi (Lukovi) a Valentýnovi, tak zatímco podle seriálu se Jocelyn nikdy nedozví, že ji Luke miluje a tím pádem spolu nikdy nebudou, protože Jocelyn vlastně umře ještě před Valentýnem, díky démonovi co Valentýn pošle na institut, tak v knize je pak nějaká slavnost oslavující vítězství po Valentýnově smrti a Jocelyn a Luke jsou tam spolu jako pár.
Teď mě ještě napadá, že Clary v seriálu poznala Amatis, Lukovu sestru poprvé na návštěvě Železných sester, zatímco v knize ji přinesl Luke k Amatis domů a Clary byla v tu chvíli otrávená vodou z jezera Lyn. A anděla Ithuriela našli podle seriálu s Amatis ne s Jacem, i když s Jacem ho osvobodili, to je pravda, ale myslím, že ho nenašli na venkovském sídle Waylandových jako v knize, nýbrž v nějaké skrýši Valentýnovi (podle seriálu).
A v minulém díle jsem říkala myslím, že Jace měl být v kostěném městě zavřený s Hodgem, místo toho však byl Hodge uvězněný se Simonem ve vězení v Gardu v Alicante (hlavní (a jediné) město v Idrisu), tak to stojí v knize, ale podle seriálu pokud si dobře vzpomínám Simon vůbec uvězněný nebyl.
Pořád nevím, zda jsem si vzpomněla na všechno, ale čekají nás v tomto článku ještě dvě knížky a koukám, že porovnávání je zde už i tak dost dlouhé, tak se teď pustíme do další knihy a do dalšího porovnávání dalšího dílu této knihy zase někdy příště.
A myslím, že co jsem vám ještě neřekla ani u prvního ani u druhého dílu je, že Magnus Bane (podle filmu i seriálu) se v knize jmenuje Krasomil Pohroma. Vůbec jsou v knize zvláštní jména čarodějů, jako další třeba Hadrián Močál. Což teda za mě je hezčí a pro čaroděje vhodnější jméno rozhodně ten Magnus Bane.
Když se vrátím k Jocelyn, Luciánovi Graymarkovi (Lukovi) a Valentýnovi, tak zatímco podle seriálu se Jocelyn nikdy nedozví, že ji Luke miluje a tím pádem spolu nikdy nebudou, protože Jocelyn vlastně umře ještě před Valentýnem, díky démonovi co Valentýn pošle na institut, tak v knize je pak nějaká slavnost oslavující vítězství po Valentýnově smrti a Jocelyn a Luke jsou tam spolu jako pár.
Teď mě ještě napadá, že Clary v seriálu poznala Amatis, Lukovu sestru poprvé na návštěvě Železných sester, zatímco v knize ji přinesl Luke k Amatis domů a Clary byla v tu chvíli otrávená vodou z jezera Lyn. A anděla Ithuriela našli podle seriálu s Amatis ne s Jacem, i když s Jacem ho osvobodili, to je pravda, ale myslím, že ho nenašli na venkovském sídle Waylandových jako v knize, nýbrž v nějaké skrýši Valentýnovi (podle seriálu).
A v minulém díle jsem říkala myslím, že Jace měl být v kostěném městě zavřený s Hodgem, místo toho však byl Hodge uvězněný se Simonem ve vězení v Gardu v Alicante (hlavní (a jediné) město v Idrisu), tak to stojí v knize, ale podle seriálu pokud si dobře vzpomínám Simon vůbec uvězněný nebyl.
Pořád nevím, zda jsem si vzpomněla na všechno, ale čekají nás v tomto článku ještě dvě knížky a koukám, že porovnávání je zde už i tak dost dlouhé, tak se teď pustíme do další knihy a do dalšího porovnávání dalšího dílu této knihy zase někdy příště.
Další knihou pro tento článek je totiž kniha s názvem Než jsem tě poznala od spisovatelky Jojo Moyesové.
Musím říct, že z této knihy mám velmi smíšené pocity. Někdy jsem měla pocit, že je o ničem a přemýšlela, jestli to nevzdám a nevrátím ji do knihovny.., i když bych tím porušila své pravidlo, že musím vždy knihu dočíst až do konce, abych si na ní mohla utvořit pořádný názor a hlavně vám ji popsat. Na druhou stranu jsem se do ní vždy vzápětí hned zase začetla, protože byla neuvěřitelně čtivá. Takhle se mi to střídalo skoro pořád.
Čekají mě ještě do budoucna dva díly tohoto příběhu a ať už mám jakýkoli názor teď, hodlám je přečíst i proto, že mě zajímá, jak příběh dopadne.
Příběh pojímá o šestadvacetileté dívce Louise Clarkové, která přijde ze dne na den o práci a potřebuje najít rychle novou. Díky tomu se dostane na půl roku do domu pětatřicetiletého Willa Traynora, který býval úspěšný obchodník, dokud jednoho dne, při cestě do práce, nemá nehodu, která ho upoutá na vozík. Asi tak od ramen dolů je ochrnutý s lehkou výjimkou jedné ruky, kde mírně dokáže hýbat prsty, a tak je závislý na pomoci druhých.
Vzhledem k tomu jaký vedl život před tím - život plný adrenalinu, možností a cestování, život s prací, kterou miloval - tak se s tím odmítá smířit a proto se rozhodne podstoupit eutanázii. Když Louisa zanedlouho zjistí skutečný důvod, její skutečný pracovní úkol, nejdříve chce odejít, ale pak se rozhodne, že mu ukáže, že má proč žít a začne pro něj vymýšlet různé výlety zakončené nádhernou dovolenou.
Ale znamená to, že uspěla?
Musím říct, že v jednu chvíli, nebudu říkat ve kterou, jsem s Louisou vůbec nesouhlasila při představě, že bych byla v její situaci a šlo o krátící se čas s nějakou mě blízkou osobou.. ale o co konkrétně šlo se dozvíte, až si knihu přečtete, jsem si jistá, že vám to dojde. 😊
Musím říct, že z této knihy mám velmi smíšené pocity. Někdy jsem měla pocit, že je o ničem a přemýšlela, jestli to nevzdám a nevrátím ji do knihovny.., i když bych tím porušila své pravidlo, že musím vždy knihu dočíst až do konce, abych si na ní mohla utvořit pořádný názor a hlavně vám ji popsat. Na druhou stranu jsem se do ní vždy vzápětí hned zase začetla, protože byla neuvěřitelně čtivá. Takhle se mi to střídalo skoro pořád.
Čekají mě ještě do budoucna dva díly tohoto příběhu a ať už mám jakýkoli názor teď, hodlám je přečíst i proto, že mě zajímá, jak příběh dopadne.
Příběh pojímá o šestadvacetileté dívce Louise Clarkové, která přijde ze dne na den o práci a potřebuje najít rychle novou. Díky tomu se dostane na půl roku do domu pětatřicetiletého Willa Traynora, který býval úspěšný obchodník, dokud jednoho dne, při cestě do práce, nemá nehodu, která ho upoutá na vozík. Asi tak od ramen dolů je ochrnutý s lehkou výjimkou jedné ruky, kde mírně dokáže hýbat prsty, a tak je závislý na pomoci druhých.
Vzhledem k tomu jaký vedl život před tím - život plný adrenalinu, možností a cestování, život s prací, kterou miloval - tak se s tím odmítá smířit a proto se rozhodne podstoupit eutanázii. Když Louisa zanedlouho zjistí skutečný důvod, její skutečný pracovní úkol, nejdříve chce odejít, ale pak se rozhodne, že mu ukáže, že má proč žít a začne pro něj vymýšlet různé výlety zakončené nádhernou dovolenou.
Ale znamená to, že uspěla?
Musím říct, že v jednu chvíli, nebudu říkat ve kterou, jsem s Louisou vůbec nesouhlasila při představě, že bych byla v její situaci a šlo o krátící se čas s nějakou mě blízkou osobou.. ale o co konkrétně šlo se dozvíte, až si knihu přečtete, jsem si jistá, že vám to dojde. 😊
A taky se musím přiznat, že jsem nad tou knihou párkrát trochu slzela.. tak byla dojemná. 😂
Třetí knihou pro tento článek je kniha, která se jmenuje Svědectví o životě v KLDR, kterou napsala koreanistka Nina Špitálníková.
Až díky této knize jsem zjistila, že Nina už má knihu z roku 2017 - Mezi dvěma Kimy. Tak tu si hodlám do budoucna určitě též přečíst. Ninu máme doma všichni moc rádi, dám vám sem odkazy na pár rozhovorů, alespoň na dva, kdybyste ji náhodou neznali, ať si něco můžete poslechnout. Tady první video, tady druhé a tady třetí.
Řekla jsem si, že jedna z věcí, kterou bych vám měla asi říct je ta, že vlastně to co se píše v této knize by mohlo svým způsobem být pokračování ke knize Listopad od Aleny Mornštajnové, která byla jestli se nemýlím v minulém článku. I když spolu doopravdy nemají mít nic společného, nemají společnou ani spisovatelku, ani zemi, o které se píše, ale význam mi přijde minimálně dost podobný. To co se píše zde by mohla být další verze jak by to dnes mohlo vypadat, kdyby to tehdy v roce 1989 dopadlo jinak.
No ale teď alespoň ve zkratce k této knize. Musím říct, že je opravdu velmi čtivá, zhltla jsem jí za dva dny a to kdyby první den jsem měla více času, tak věřím, že bych jí zhltla už během jednoho jediného dne. A to i přesto, jaké hrůzy se v ní popisují. Například ty třígenerační tresty, o kterých myslím mluví i výše v těch videích, na které jsem vám dávala odkaz. Myslím, že o tom mluvily v rozhovoru nadepsaném Feministka, která tam popisuje, jak přišla o svého nejlepšího kamaráda, teprve sedmiletého. Také tam mluvila o vojně, kde jsou ženy běžně znásilňované.
Pak mě ještě dost šokovalo, když mluvily o tom, jaké úlohy tam mají děti v učebnicích matematiky.. asi vám jí tu odcituji:
Až díky této knize jsem zjistila, že Nina už má knihu z roku 2017 - Mezi dvěma Kimy. Tak tu si hodlám do budoucna určitě též přečíst. Ninu máme doma všichni moc rádi, dám vám sem odkazy na pár rozhovorů, alespoň na dva, kdybyste ji náhodou neznali, ať si něco můžete poslechnout. Tady první video, tady druhé a tady třetí.
Řekla jsem si, že jedna z věcí, kterou bych vám měla asi říct je ta, že vlastně to co se píše v této knize by mohlo svým způsobem být pokračování ke knize Listopad od Aleny Mornštajnové, která byla jestli se nemýlím v minulém článku. I když spolu doopravdy nemají mít nic společného, nemají společnou ani spisovatelku, ani zemi, o které se píše, ale význam mi přijde minimálně dost podobný. To co se píše zde by mohla být další verze jak by to dnes mohlo vypadat, kdyby to tehdy v roce 1989 dopadlo jinak.
No ale teď alespoň ve zkratce k této knize. Musím říct, že je opravdu velmi čtivá, zhltla jsem jí za dva dny a to kdyby první den jsem měla více času, tak věřím, že bych jí zhltla už během jednoho jediného dne. A to i přesto, jaké hrůzy se v ní popisují. Například ty třígenerační tresty, o kterých myslím mluví i výše v těch videích, na které jsem vám dávala odkaz. Myslím, že o tom mluvily v rozhovoru nadepsaném Feministka, která tam popisuje, jak přišla o svého nejlepšího kamaráda, teprve sedmiletého. Také tam mluvila o vojně, kde jsou ženy běžně znásilňované.
Pak mě ještě dost šokovalo, když mluvily o tom, jaké úlohy tam mají děti v učebnicích matematiky.. asi vám jí tu odcituji:
,,Během osvobozenecké války odvážní členové Korejské lidové armády zabili v první bitvě 265 amerických imperialistických bastardů. Ve druhé bitvě bylo zabito o 70 bastardů více. Kolik bastardů bylo zabito ve druhé bitvě? A kolik dohromady?"
A asi vás nepřekvapí, když řeknu, že to nebylo to jediné, z čeho mi klesla brada. Akorát musím říct, že na to, že mají být anonymizované, mi přišli celkem konkrétní, takže to ani nepoznáte, i když Nina říkala, že měnila jména, věk dávala v rozmezí, atd.. ale stejně.
A to je tedy pro dnešek vše.. tak zase někdy příště. Pro dnešek se loučím, paa 👋
A asi vás nepřekvapí, když řeknu, že to nebylo to jediné, z čeho mi klesla brada. Akorát musím říct, že na to, že mají být anonymizované, mi přišli celkem konkrétní, takže to ani nepoznáte, i když Nina říkala, že měnila jména, věk dávala v rozmezí, atd.. ale stejně.
A to je tedy pro dnešek vše.. tak zase někdy příště. Pro dnešek se loučím, paa 👋
Komentáře
Okomentovat
Krásný den přeji,
chtěla bych vás všechny požádat, pokud se rozhodnete komentovat mé příspěvky, budu samozřejmě moc ráda, budu vám vděčná, ale pouze pokud vaše komentáře budou psány slušnou formou. Což znamená bez jakékoliv známky výsměchu, bez jakýchkoli vulgárních a sprostých slov a bez jiných urážek.
Moc bych si přála, abychom si tu vybudovali příjemnou komunitu, kde ani vy, ani já se nebudeme muset bát zmínit něco co se vám nebo mě nelíbí, kde se nebudeme bát cokoliv říct.
Přála bych si, aby toto místo byl i takový odpočinek pro všechny, aby nám zde bylo dobře, ale to s nějakou negací nikdy nepůjde.
Teď myslím takovou negaci, kdy bychom psali řádky s vědomím, že tomu druhému chceme ublížit. Proti konstruktivní kritice samozřejmě nic nemám, je mi jasné, že ne každému se bude líbit to co tvořím, nebo co bych chtěla tvořit, každý jsme jiný a každého něco jiného zajímá a baví, takže zavděčit se všem je naprosto nemožné, proto si myslím, že nejen já, ale i všichni ostatní tvůrci, kteří ať už jsou profláknutí nebo by byli rádi profláknutí, tak všichni do jednoho jedou podle sebe, mluví o tom, co je pro ně důležité a co oni chtějí sdílet, ale myslím, že každý si rád poslechne konstruktivní kritiku, i když se kritika přijímá těžce. Proč? No to je snadné, každý se rád zlepšuje, každý by rád tvořil i pro vás a nejen pro sebe, i když si myslím, že to je také hlavní, protože si tak ukládáme vzpomínky na svoje dny, měsíce, roky, na svůj život. Ale pokud by vás to nebavilo, tak to přeci nemá cenu. Takže pokud je kritika podávána jako nějaká pomoc, jako něco dobrého, o čem bychom měli popřemýšlet, pak si myslím, že taková kritika je v pořádku. Naprosto! Pro všechny...
ale jelikož už píšu docela dlouho a už i ten text je dlouhý a asi vás nebude úplně lákat číst - podle toho co mi zde momentálně ukazují 1 827 znaků + ty co ještě přibydou než se vykecám a přibývají stále, tak to tu asi už pomalu ukončím.
Tak předem moc děkuji a loučím se s vámi. Na 1 991 znacích.. pa :).