Strach

Dnes jsem si řekla, že bych mohla trochu pohovořit o strachu. Tohle téma mě napadlo celkem nedávno z ničeho nic při venčení Bárnyska. Je to celkem přirozená lidská emoce. Myslím, že všichni se shodneme na tom, že existuje asi milion různých druhů strachu, ať už to vezmeme od životních zkoušek, se kterými se všichni potýkáme, byť každý v jiné míře a v jiném ohledu, ale všichni jsme na tento svět přišli, abychom procházeli různými zkouškami a náš duch tím získával zkušenosti a možná i informace pro následné životy, přes banální věci, ale i třeba v některých případech nebezpečí od jiných osob, se kterými se na denní bázi scházíme, ať už je to spřízněná duše z domu, nebo někdo kdo si na nás zasedl v práci či ve škole, až po různé nemoci a pandemie, například aktuální coronavirus. Ale já bych dnes chtěla pohovořit o strachu vkročit do neznáma. O strachu, jenž nás drží stále na určité cestě, byť staré, byť špatné či nepříjemné, neradostné, ale známé.
Vím, že to tak nemají všichni, každý to má jinak. Já bych dnes chtěla promluvit v rámci jednoho konkrétního příkladu, který je přímo z mého života a tím je škola. Ještě než začnu bych chtěla říct, že vím, že někdo jde na vysokou a vystuduje inženýra, zatímco jiný udělá sotva učňák a jde pracovat a co víc, do té práce se těší. Já tu budu hovořit dnes hlavně o sobě. Jsem totiž už od narození, možná po mamce taková trošku konzerva, bojím se nových věcí, i když mi v těch zajetých kolejích třeba zrovna není úplně dobře. Musím pro začátek říct, že jsem nikdy nebyla studijní typ. Ale to nebyl vždy ten hlavní důvod, proč se mi na škole nelíbilo.
Na základní škole jsem byla šikanovaná. Hlavně teda na prvním stupni, ale určitou formou i na začátku druhého.  Ale o tom možná někdy později, dnes ne. Každopádně nikdy jsem tam neměla zrovna moc přátel. Taková trošku černá vrána, nebo ovce, či jak se to říká, jsem byla v té třídě. Přesto si dosud pamatuji, že (no možná právě proto) jsem se v deváté třídě bála jít na další školu. Tenkrát vím, že už to byl jeden z posledních školních dní, měli jsme nějaký tuším policejní den, a já tehdy mluvila se svojí třídní učitelkou, které jsem říkala něco ve smyslu, že se mi na tu další školu nechce, že se bojím, že se mi tam nebude líbit, ale přitom se mi nikdy moc nelíbilo ani na té základní škole.
Když jsem se pak dostala na tu další školu, tak jsem si tam sice našla přátelé, ale dalo by se říct, že jen na určitou dobu. Sice jsem se tam nesetkala s žádnou šikanou, ale za to jsem se tam setkala s falešností a neupřímností. Tehdy jsem to neviděla, možná právě i proto, že po zkušenostech ze základní školy jsem si tam zatraceně toužila najít nějaké přátelé, dalo by se říci, že jsem to začala vidět až třeba během druháku, ale to jen u jedné nejmenované spolužačky. U zbytku jsem to možná viděla také, ale připustila jsem si to až zpětně. Vlastně jediná kamarádka, která mi z té doby zůstala, je, jak jste si v článku Přátelství už mohli přečíst, Šárka. Musím říct, že na této škole se mi líbilo o něco více než na té základní, přesto to nebyl úplně ideál.
Když jsem pak měla tuto školu opustit, stálo přede mnou další rozhodnutí.. práce? nebo další škola? Jak už jsem výše říkala, jsem taková konzervativní, takže jsem se bála úplně neznámého, ale byla jsem hozená před další situaci, že si musím vybrat. A i když jsem ve školách vlastně trpěla, přece jenom jsem věděla víc, co od toho mohu očekávat, bylo to pro mě bezpečnější místo než nějaká práce, ve které nevím co se po mně bude přesně chtít za činnost a tak dále. Ve škole jsem věděla, že se po mně bude chtít sedět v lavici, držet pusu zavřenou, učit se a jednou za čas napsat test. Jo a taky občas provést nějaký pohyb, který mi zrovna učitel určí.. o tom také později, že škola měla na mou fyzičku spíše špatný dopad a vliv.
Nakonec jsem si tedy vybrala svou třetí školu. Na té to bylo řekla bych podobné jako na té druhé, také tam bylo dost falešných lidí, jak jsem postupně zjistila. Nebudu samozřejmě jmenovat, ale bylo jich tam, hlavně co se dívek týče, celkem dost, jak jsem se dozvěděla i ze svých různých zdrojů, kteří mě upozornili na různé šířící se pomluvy a puberťácké chování. Na to, že tou dobou už jsme byli všichni plnoletí, tak je to celkem smutné. Zároveň ale musím říct, že takoví nebyli naštěstí všichni, přesto mám pocit, že až na výjimky jsem si tam s nikým moc nesedla.. zůstala mi tak jedna kamarádka Klárka, se kterou mám ale pocit, že už se též odcizujeme, protože i když se snažíme občas domluvit na nějaké posezení, tak nikdy to nakonec nevyjde a my to přestaneme zase na nějakou dobu řešit. A současná situace ohledně pandemie tomu také zrovna moc nepomohla, přesto doufám, že to brzy klapne.
Z této školy znám i kamaráda, o kterém jsem mluvila v článku Útulkáčci a to tedy Filipa, ale to byl kamarád asi hlavně na škole a i tam už jsme spolu ke konci moc nemluvili, takže si nejsem úplně jistá, jestli by se v současné době dalo o nějakém přátelství vůbec mluvit.
Omlouvám se pokud někoho zajímá, kam jsem chodila na školy, že nejmenuji, ale zatím o tom nechci úplně mluvit. Nestydím se za to, spíš se necítím na probírání mého vzdělání, i když vám to může připadat jako naprosto banální věc.
Samozřejmě jsem během školy chodila i na nějaké brigády, ale mám pocit, že to nikdy není to, co práce, když vás nebaví brigáda, nelíbí se vám tam, tak tam teoreticky druhý den nemusíte přijít. I když se to nedělá, je to neslušné a podobně, tak ale je to tak. V práci si tohle, alespoň většinou už dovolit nesmíte. Stejně jako spoustu dalších věcí.. mám pocit, že na brigádě vám více vyjdou vstříc.
No každopádně, abychom se posunuli někam trošičku dál, tak po této třetí škole už jsem šla do práce. Mojí první práci si možná ještě pamatujete z prvních článků na tomto blogu. Nevím jestli jsem jí zde někdy popisovala nebo jmenovala, asi ne a teď na tom asi nebudu nic měnit, protože mi teď jde spíš o něco jiného, než vám popsat místa, na kterých jsem strávila nějaký čas. V této práci mám pocit, že celkový kolektiv byl možná dobrý, přesto bych asi nemohla říct, že jsem tam pociťovala nějaká přátelství. O jediném člověku, o kterém jsem měla pocit, že o něm mohu říct, že není jen kolega, ale i kamarád, jsem pak slyšela, ať si na něj dávám velký pozor, že se tak tváří skoro vždy a pak se za zády chová, no řekněme opět falešně. A upřímně, po svých dřívějších zkušenostech s falešnými přáteli už jsem neměla sílu zjišťovat, zda je to pravda, nebo zda ten dotyčný, kdo mi to říkal - a kdo ho/jí znal lépe a déle než já, jen žárlil a snažil se nás rozhádat a rozdělit. Každopádně teď už v té práci nejsem asi devět měsíců odhadem a s tím "kamarádem", pokud toho člověka tak mohu nazvat, jsme si nenapsali ani jednou. Nebudu ho/jí jmenovat, stačí mi, že já vím o koho jde. I když na druhou stranu musím říct, že v té práci byla celkem legrace.
Pak jsem s druhou coronavirovou vlnou přišla o práci a cca půl roku byla doma, protože jsem nemohla sehnat práci. Dalo by se říct, že veškeré moje finance z té předchozí práce šli mamce na bydlení a stravu, aby mě nemusela živit.
Letos v dubnu jsem však nastoupila do té nejlepší práce na světě! Absolutně si nemohu stěžovat, jsem tam nadšená, jsem šťastná. Zatím jsem nepřišla na to, koho všeho můžu brát za víc jak kolegu.. tím samozřejmě myslím za kamaráda, ale kolektiv je naprosto skvělý. Nenapadá mě jediný člověk, kterého bych neměla ráda, nebo na koho bych si mohla stěžovat. Zatím mi ani nikdo nepřijde falešný. I když k falešnosti také budu mluvit asi určitým způsobem někdy jindy a to tak, že to je zákon přitažlivosti. Na co myslíme, čeho se bojíme, tomu dáváme energii a čemu dáváme energii, to si přitahujeme do svého života. Každopádně nevím co víc mám k této práci napsat. Nevím jak lépe jí mám popsat, ale mohla bych ji vychvalovat do aleluja.. takže teď shrnutí a pointa, ano?!
Pointa tohoto celého příběhu je, že jsem se zuby nehty vyhýbala práci, alespoň dokud to šlo. Ve škole jsem sice byla vlastně nešťastná a žila jsem stylem ,,Už ať je víkend nebo prázdniny", ale bylo to něco co jsem určitým způsobem znala a tak jsem se toho držela. Vlastně až když jsem byla přinucena jít do práce a našla jsem, i díky coronaviru práci, která mě baví a naplňuje, tak jsem začala být šťastná a začala možná na tuhle dobu trochu paradoxně, ale v určitém smyslu konečně žít. Proto bych na vás chtěla apelovat - nebojte se neznámého. Chtěla bych vám předat, že když si najdete to, co vyhovuje vám, ať už to je škola, práce za barem, práce na osm hodin od pondělí do pátka třeba někde v kanceláři, nebo kdekoli jinde, práce na krátký a dlouhý týden, nebo jako v mém případě práce na směny, kdy dostanete měsíční turnus a jedete podle něj, tak se nemusíte bát neznámého, protože vás to bude bavit. Jen musíte znát sami sebe a musíte hledat srdcem.
Nevím zda jsem řekla všechno co jsem chtěla, ale doufám že ano. Možná jsem chtěla ještě něco navíc, ale jestli ano, tak věřím, že vám to někdy nějak, nějakou formou ještě předám. Teď už krásný den, případně pokud čtete ve večerních hodinách, tak krásný večer a zase někdy.. paa 👋

Ano vím, že by se tyto fotky možná hodili do toho spacího článku, ale zajedno jsou úplně nové, nikde jsem je nenašla, ale hlavně jsem si říkala, že nevím jaké fotky mám tématicky nafotit k tématu strach a tady mi přijde trefná ta škraboška.
Jakože strach = bojíme se - bojíme se neznámého a tak se před tím schováváme dokud to jde a snažíme se vyhnout příčině našeho strachu.