Knihy

V dnešním dalším, již pokud se nemýlím sedmém, článku na téma knihy bych se chtěla po věnovat těmto třem následným knihám.

První knihou startovací pro tento článek je kniha První dotek - Styk s nekonečnem od Jaroslava Duška a Pavlíny Brzákové.
Tato kniha mě velmi zasáhla u srdce už od prvních stránek. Je to kniha, kterou jsem si zapsala na seznam knih, které si chci přečíst až jednou budu v očekávání svého potomka, protože bych si to všechno ráda připomněla.
Je tam totiž spousta názorů, se kterými vnitřně souzním a ráda bych tak jednou vychovávala své děti, alespoň do takové míry, kam mě systém pustí a jak to půjde.
Už první kapitola o prvním doteku při zrození dítěte mi přišla hluboce pravdivá a velmi se mi líbila. Otevřela mi oči a já, která vždy tvrdila, že budu rodit v porodnici a myšlenku na domácí porod jsem měla jen na okamžik loni na jaře, když zakázali tatínky u porodu, protože jsem zjistila, že je pro mě mnohem důležitější koho tam budu mít, než kde budu rodit, jsem si poprvé připustila i myšlenku na domácí porod. Tím spíš, jak je v knize popisováno, že málokdy se dítěte dotkne jako první maminka s tatínkem, většinou se dotkne první systém.
Ale do porodu mám ještě nejspíš pár let, takže je zbytečné teď nad tím polemizovat a dělat závěry, když můžu nasbírat ještě tucet dalších informací, i protikladných, a může to dopadnout úplně jinak. Takže to momentálně přestávám řešit, až přijde čas, přijde rozhodnutí.
Líbí se mi i spousta příkladů pana Duška z osobního života, ať už se týkají konkrétně jeho, jeho dětí, nebo i jeho vnoučat. Mimochodem, zaujalo mě, jak většina z nich má taková v dnešní době už ne moc obvyklá jména - ale v pozitivním slova smyslu. Každopádně, ať se do toho nezamotám, chtěla jsem říct, že většina knihy je "vyprávěna" jestli se to tak dá říct Jardou Duškem, paní Brzákové patří asi jen pět posledních stran, ale i ona tam má spoustu informací reagujících na názory pana Duška z knihy. A je tam i spousta příkladů na další knihy.
Chtěla jsem vám toho napsat ještě celkem dost, ale to nejvíc podstatné jsem snad zachytila a teď se jdeme vrhnout na ukázky, protože s nimi bude asi i jen první kniha celkem dost dlouhá a pak nás čekají ještě dvě.

Ukázka číslo 1:
,,Rád bych zmínil příběh leoparda, který zvláštním způsobem vyjadřuje, jak může probíhat komunikace mezi zvířetem a člověkem. Je to příklad vzájemného neverbálního tvoření na principu vytváření a přenosu obrazů. Objevil jsem na YouTube zvláštní video, které zhlédlo už obrovské množství lidí. Je věnováno Anně Brautenbach, ženě komunikující se zvířaty pomocí mentálních obrazů. Jezdí po světě a tuto komunikaci vyučuje. Mezi velkým množstvím lidí, které navštívila a jimž nějakým způsobem pomohla, je bývalý německý policista Jürgen, jenž svůj život od určité doby zasvětil pomoci šelmám vyřazeným ze zoo nebo z cirkusu. Jürgen vybudoval útulek pro šelmy, které nikdo nechce. Pečuje o lvy a tygry, chodí mezi nimi v kraťasech a košili a objímá se s nimi. Zvířata ho olizují, mazlí se s ním, je to neobvyklý pohled. Jednou Jürgenovi přivezou z nějaké zoo černého leoparda. Byl týraný, je zlý, nevyzpytatelný, lidem nevěří, je podezíravý, je natolik vtažený do své zloby, že se ani nehýbe. Setrvává stále na jednom místě, ačkoliv má k dispozici velký výběh. Když někdo přijde k plotu, tak zle vrčí. Jürgen se domnívá, že ho zvládne, ale leopard ho napadne tak, že stráví týden v nemocnici. Jürgen mu dá jméno Diabolo. Jürgen si neví s leopardem rady. Někoho napadne přivolat Annu, a tak se rozhodnou to vyzkoušet. Přijíždí Anna Brautenbach, o leopardovi jí nedávají žádné informace. Anna přistupuje k plotu, za kterým leží leopard, on poprvé nevrčí a nechá ji přistoupit. Dívají se do očí. Anna sedí u plotu a po chvíli řekne ,Leopard, ke kterému jsem byla pozvána, abych s ním komunikovala, vyjadřuje naprosté ochromení ze situace, ve které se ocitl. Žádá změnu jména - nelíbí se mu Diabolo, protože je příliš temné.' Anna sedí dál a zase se jen tiše dívá, pak pokračuje. ,Leopard projevuje zájem o nějaké dva leopardy. Jeho zájem je ve smyslu starosti a hluboké účasti, neví, co se s nimi stalo.' Když tato její informace zazní, Jürgen přiznává, že v tento moment jí začíná věřit. Do té doby mohla říci cokoli a mohla to být prázdná slova, ale o dvou dalších leopardech, kteří v zoo byli, nevěděla. Musel jí o tom leopard říci. ,Leopard žádá plné uznání své posvátné existence bez podmínek a bez předsudků,' dodává Anna, ,poprvé projevuje svůj zájem o okolí.' Poté se loučí a odchází. Asi po půl hodině po jejím odchodu leopard vyleze ze svého úkrytu a začne chodit po výběhu. A Jürgen vypráví: ,Byl jsem s ním sám. Jenom já a on. Řekl jsem si, že mu budu o těch dvou leopardech vyprávět, když se o ně tak zajímal. A začal mu o těch leopardech vyprávět...' A jak se přitom na leoparda díval, ujelo mu: ,Bože, ty jsi tak nádherný!' Leopard v tu chvíli udělal ,uají', zvláštní zvuk. Jürgen mu dál povídal a leopard během jeho mluvení vydal zvuk ,uají' ještě devatenáctkrát. Naprosto okouzlený Jürgen pak pronesl: ,Měním ti jméno. Jméno Diabolo ruším a dávám ti jméno Spirit!'
Po nějakém čase opět přijíždí Anna. Sedne si k plotu a dívají se s leopardem do očí. ,Leopard vysílá obraz naprostého úžasu z ocenění, kterého se mu poprvé v životě dostalo. Jeho ,uají' bylo poděkováním za toto ocenění. Každé další ,uají' bylo dalším poděkováním,' vysvětluje Anna. Jürgen se rozpláče a říká: ,Nevím, co k tomu říci. Teď nejsem schopen mluvit. Jsem úplně ohromen.' Později dodává: ,Měli jsme tu dva odlišné leopardy, nepříjemného, zlého a nevyzpytatelného, a nyní tu máme ušlechtilé zvíře, na které každý pohlíží s pocitem ohromného vnitřního zážitku a úžasu z posvátné dokonalosti.' A pak s manželkou absolvují u Anny kurz komunikace se zvířaty."

Ukázka číslo 2:
,,Slyšel jsem v rozhlase rozhovor s nějakým porodníkem. Oznamoval, že dříve rodily ženy mladší, v osmnácti devatenácti letech a pochvaloval si, že s nimi 'byla dobrá práce'. Poslouchaly doktora na slovo. Stěžoval si, že dnes je situace jiná: rodí hlavně třicátnice, které čtou informace na internetu a u porodu pak dělají potíže. Sebevzdělávání rodiček označoval jako komplikaci pro doktory. Ženy prý už lékaře neposlouchají, mají vlastní názory a představy, jak chtějí rodit a koho chtějí u porodu. A pak ještě několikrát zopakoval, jaké je to peklo, když porodníky někdo nechce poslouchat. Myslím, že je tady krásně vidět, jak se tu namísto věnování pozornosti maminkám a dětem bojuje o moc."

Měla jsem spoustu kandidátů na citace, ještě tu mám dva takové větší kandidáty, ale myslím, že už to je díky první ukázce dlouhé i tak, tak si je odpustím a místo toho jdeme na další knihu.

Druhou knihou pro tento článek je kniha Listopad od Aleny Mornštajnové.
Je toho celkem dost, co bych k ní chtěla říct, tak snad na nic nezapomenu. Za prvé pro ty, co se jí bojí, stejně jako jsem se jí bála já, tak bych vás chtěla uklidnit. Není tak hrozná, jak to znělo.. někde jsem četla, že jí někdo přečetl, jak se říká jedním dechem, myslím, že to psal můj jógový vzor AB. Musím říct, že já jí taky vlastně přečetla jedním dechem, asi během dvou dnů, i když ke konci už mě to nebralo tolik jako někde ve středu, protože musím říct, že asi první dvě kapitoly mě též tolik nebrali. Celkově musím upřímně ale říct, že ačkoliv to může vypadat, že si protiřečím, tak přesto musím zmínit, že se mi tato kniha ze všech, co jsem od ní přečetla líbila nejméně. Ještě jsem od ní nečetla Hotýlek a říkala jsem si, že si přečtu i její dětskou knihu s názvem tuším Strašidýlko Stráša, protože by mě zajímalo jaké knihy píše pro děti. Původně jsem si myslela, že budu číst nejdříve ten Hotýlek, ale najednou se mi tady doma objevil Listopad, na který jsem si myslela, že budu potřebovat větší časovou prodlevu na psychickou přípravu (mamka tu knížku přinesla od kamarádky), ale tak jsem si řekla, že když už je doma, tak to využiji a přečtu si ji.
Samozřejmě knížka je smutná, jedná se o příběh jedné rodiny, kterou vlastně osud rozkouskuje doslova! Rodiče zatknou, odvedou každého jinam. Už se nikdy spolu neshledají, protože otec je od té doby nezvěstný - nejspíše zastřelený. Děti jsou tou dobou u prarodičů.. chlapec má ale biologického tatínka jiného, a když je matka ve vězení, otec si syna vezme od prarodičů na "24 hodin" a s ním i se svou ženou zdrhnou přes hranice a tak se rozdělí i sourozenci. Nakonec seberou i vnučku prarodičům, protože jsou shledáni jako nevyhovující pro výchovu dítěte a tak ji odvedou do ústavu, kde vychovávají děti, aby chránili socialistickou zemi. Po návratu matky z vězení už je její matka (babička dětí) po smrti, tatínek za pár let zemře také. Jediný s kým se ještě shledá je dcera, se kterou setkání ale nedopadne nejlépe a další šanci už nemají, protože když dcera zjistí pravdu a vrátí se, matka je už 3 roky po smrti, protože se snažila dostat za svým synem. To dceři otevře konečně oči o úžasu socialistické země. Tak to je jenom takový hrubý nástřel popisu knihy, v knize je to samozřejmě mnohem více propracované a ty osudy tam jsou též více pochopitelné, nevím jak jinak to říct.
Ale hlavně bych k této knize chtěla ještě jednou říct, i když už jsem to někde říkala, myslím, že v článku u knihy Tiché roky, tato kniha Listopad je opravdu k zamyšlení, abychom si nestěžovali na blbosti, protože se máme jak prasata v žitě. A kdyby to v listopadu roku 1989 dopadlo jinak než to dopadlo, tak si ani nechtějme představovat, jak by dnešní svět vypadal. Jak Alena píše v knize, to je jen jeden z tisíců možností, jak by to dnes tady vypadalo a uvědomme si, že s komunismem by žádné cestování nepřipadalo v úvahu.. nikdy.. takže kdo si stěžuje na coronavirus, neříkám, že to není oprus, ale cestovat se s ním dá, ač třeba omezeně a oproti komunismu si myslím, že to je celkem dovolená.
A samozřejmě to nechci nijak zlehčovat, vím, že na to umřelo dost lidí, ale chci jenom říct, že nás nikdo nemlátí, nikdo na nás nemíří zbraněmi ani do nás nestřílí - ťukám to na zuby, protože tím, že o tom píšu tomu dávám energii a nerada bych něco takového přivolala, takže to prostě zkrátím a chci jenom říct tím vším, že si opravdu nemáme na co stěžovat.
Jak řekla moje mamka, měl by si jí přečíst každý. Mamce se teda moc nelíbila, ale jak už jsem sama řekla, tak i ona potvrdila, že je to kniha k zamyšlení. Z jejího pohledu zase ve smyslu, že nic víc než svobodu nemáme, ani nemůžeme mít, a proto bychom si jí měli chránit. I třeba ohledně toho coronaviru, když se k němu zase vrátím.. nebýt jako ovečky, mít svojí hlavu, svůj selský rozum a přemýšlet, než něco uděláme. Neuposlechnout každý "rozkaz" na slovo, protože jinak to není svoboda. Pokud bychom takto jednali, tak tu ani žádnou svobodu nemáme.. a to nechci navádět k žádné rebelii, ale nikdo nemá právo nám svobodu brát! Za tu stojí bojovat a chránit si ji! Tak asi takhle ke svobodě.
Jinak podle MF je to fikce, což na dnešní dobu v naší zemi naštěstí ano, ale v minulosti to fikce nebyla, a jak jsem zmiňovala už v některém z knižních článků u knihy Síla přitažlivosti myslím - fikce neexistuje!

Třetí knihou, kterou bych to dnes ukončila je pokračování, tedy druhý díl, šestidílného knižního (a nyní už i zfilmovaného) fantasy příběhu Nástroje smrti s názvem Město z popela od Cassandry Clareové.
V průběhu knihy jsem si psala poznámky do telefonu. Odsud už s filmem srovnávat nemohu, protože druhý díl filmu nebyl natočen, ale co se týče seriálu, tak mi přijde, že je to oproti knize celkem zpřeházené.
Ať už se jedná o vztah Clary a Simona, mimochodem ten ve filmu vypadal podle posledních vět beznadějně i potom, co se Clary a Jace dozvěděli, že jsou sourozenci. Nebo ať se jedná o Jace ve vězení, v knize byl na rozdíl od seriálu připoután pouty i v cele, či cestu k vílímu dvoru, kam se podle knihy dostali ještě před proměnou Simona a před tím, než se Clary a Jace dozvěděli, že nejsou sourozenci, zatímco v seriálu až když věděli, že sourozenci nejsou a Simon byl tou dobou už upírem, dokonce jestli ne i světlomilcem, kterým se stane až na konci této knihy. Anebo o inkvizitorku Imogenu Herondaleovou, která se chovala jako naprostá mrcha, i přes všechna varování a doplatila na svou tvrdohlavost spolu se spoustou dalších lovců stínů při bitvě na Valentýnově lodi smrtí. Myslím, že podle knihy těsně před smrtí zjistila, že Jace je její vnuk, zatímco v seriálu na to přišla za úplně jiných podmínek a žila ještě nějakou dobu po tomto zjištění, ale hlavně.. Jace se to stihl dozvědět, zatímco v knize to po její smrti podle všeho stále neví.
No toť dnešní srovnání.. snad jsem na něco nezapomněla, co bych chtěla napsat.. píšu to narychlo, protože spěchám, za chvíli mám jít do práce a ráda bych to stihla vydat ještě dnes, tak snad je to dostatečně srozumitelné.

A hned jako další knihu tady mám Město ze skla, tedy pokračování této knihy, tak se můžete brzy těšit na další článek a další knihu tohoto typu. 😊