Knihy

Vítám vás u dalšího knižního článku, už se přestávám orientovat kolikátý v pořadí to je, ale jestli se nemýlím, tak šestý.

První knihou šestého článku na téma knihy je kniha Cesta ke štěstí od Howarda C. Cutlera.
Jsou to vlastně takové rozhovory s jeho svatostí Dalajlamou. Dalajlama asi všichni víte kdo je, ale pro jistotu v krátkosti, je to buddhistický mnich, který pochází z Tibetu.
Musím říct, že knížka je pojatá opravdu čtivě. Bála jsem se toho, aby jsem to vůbec přelouskala, ale bylo to tak čtivé, že jsem to "přelouskala" celkem rychle. Co se mi na buddhismu líbí je zákaz zabíjení. I když tam musím říct, že je to asi trochu přísnější než to dodržuji já.. snažím se nic nezabíjet, i když vidím zvíře, kterého se například štítím nebo případně bojím, spíš se mu snažím vyhnout, než abych ho zabila. Jedinou výjimkou jsou teda asi komáři, ale to až ve chvíli, kdy oni štípnou mě.. zase nejsem na tom tak, abych raději nechala poštípat sebe a pak se udrbala až by mě to svědělo.
Ale to jsem odbočila k sobě.. chtěla jsem jen říct, že tam na nějaké stránce psali, že nějaký zřejmě čínský učitel, který o tom zákazu zabíjení věděl dal dětem za úkol něco zabít a druhý den to přinést do školy. Takže třeba za mouchu byl 1 bod, za myš 5 bodů, za kočku 10 bodů, a tak dále.. a přesně jak řekl nějaký známý autora ,,Zajímalo by mě, kolik by děti dostali bodů za zabití pana učitele?". Tohle mi totiž přijde jako totální sviňárna.. ne kvůli buddhismu, ale kvůli těm nevinným zvířatům a věřícím dětem.
S čím jsem se ale neztotožnila a co se mi vůbec, ale vůbec nelíbilo, bylo, když tam popisovali různé experimenty a výzkumy, jak například bodali štěňátkům špendlík do paciček a někteří, že pištěli, jiní měli už natolik zvýšený práh bolesti, že už o tom ani nevěděli. Pak že dávali pejskům jako odměnu za bolest v podobě elektrických šoků žrádlo.. sakra, ať si takové výzkumy dělají na sobě a ne na těch nevinných tvorech. Mají právo jíst i bez bolesti, stejně jako my. A že má někdo žaludek bodat do štěňat až pláčou, to nechápu, takové lidi nemám ráda - výzkum ne výzkum.. 🙏
Přemýšlím, jestli jsem vám chtěla říct ještě něco takhle konkrétně ke knížce, ale momentálně mě nic nenapadá, tak asi ne.. takže se vrhneme na takové cvičení a pak vám zase odcituji pár ukázek.. 😇
Dělala jsem i několik cvičení, o kterých se zde zmiňují, tak jen pro představu jsem 5x doplnila větu ,,Přál/a bych si být.." - výsledkem je:

• Přála bych si být i s celou mojí rodinou, všemi přáteli, blízkými lidmi a zvířaty trvale zdravá.
• Přála bych si být trvale šťastná.
• Přála bych si být magnetem, který přitáhne všechny mé sny a ty se postupně vyplní.
• Přála bych si být známější, abych svou tváří mohla činit dobro.
• Přála bych si být malinko bohatší, abych mohla cestovat kamkoli, nebýt omezena jazykovou bariérou ani vládními opatřeními (očkováním) a být tak bohatší na zážitky.

Pak jsem 5x doplnila větu ,,Jsem rád/a, že nejsem.." - výsledkem je:

• Jsem ráda, že nejsem vážně nemocná, že nejsem vůbec nemocná a i moje rodina je zdravá.
  (klepu to na zuby)
• Jsem ráda, že nejsem sirotek, že mám vlastní biologickou rodinu.
• Jsem ráda, že nejsem zlý člověk, že se snažím pomáhat druhým a jsem hodná na zvířata i lidi.
• Jsem ráda, že nejsem (doufám) sobecká a nemám moc vlastností, které lidi zrovna v lásce nemají.
• Jsem ráda, že nejsem obyvatelkou chudší a méně vyspělé země, kde jsou ženy jen stroje na početí a rození dětí a případně stroje na práci. Jsou znásilňované a nemají nárok na vlastní názor. Jsem ráda, že nežiji v zemi, kde by se ke mně muži chovali jako k loutce a ne jako k člověku.
  

A víte co? Udělejte si to cvičení také - tedy samozřejmě pokud budete chtít.. napište mi do komentářů 5 věcí, za které jste rádi, že nejste... a 5 věcí, kterými byste si přáli být.

A teď už ke konkrétním ukázkám:
Ukázka číslo 1:
,,Takže prvním krokem na cestě ke štěstí je učení se. Nejprve se musíme naučit, jak jsou pro nás negativní emoce a negativní chování škodlivé a jak jsou naopak pozitivní emoce užitečné. A musíme si uvědomit, že tyto negativní emoce jsou škodlivé a zhoubné nejen pro nás osobně, ale i pro společnost a pro budoucnost celého světa. Pochopení této skutečnosti posílí naše rozhodnutí čelit jim a překonat je. A také si musíme uvědomit, jak přínosné jsou naopak pozitivní emoce a jednání. Jak si to jednou uvědomíme, začneme s přesvědčením hýčkat, rozvíjet a posilovat pozitivní myšlenky bez ohledu na to, jak je to obtížné. Naše nitro k nim začne být spontánně vstřícné. Prostřednictvím procesu učení se a analýzy toho, které myšlenky jsou přínosné a které škodlivé, si tudíž postupně vypěstujeme pevné rozhodnutí se změnit, pocit 'Tajemství mého osobního štěstí, moje vlastní budoucnost je nyní v mých rukou. Nesmím tuto příležitost propást!'"

Ukázka číslo 2:
,,Věřím, že každý člověk si musí zvolit duchovní cestu, která nejlépe odpovídá jeho duševnímu založení, přirozeným sklonům, temperamentu, víře, rodině a kulturnímu prostředí.
Například já jako buddhistický mnich považuji za nejvhodnější buddhismus. Sám pro sebe tudíž shledávám buddhismus nejlepší. Ale to neznamená, že buddhismus je nejvhodnější pro každého. To je zřejmé. Není o tom pochyb. Pokud bych se domníval, že buddhismus je vhodný pro všechny, bylo by to hloupé, protože různí lidé mají různé psychické založení."

Ukázka číslo 3:
,,Ale v obtížných a náročných situacích vám trpělivost pomáhá udržet si sílu vůle a podpírá vás."

Druhou knihou, o které tu dnes trochu pohovořím je kniha Kapky rosy od Lenky Lanczové.
Je to kniha hlavně pro dívky v pubertálním věku, které možná touží po lásce, která se k nim ještě nedostala. Řekla bych, že tohle věnování je asi nejpřesnější. Já tuhle knihu poprvé četla asi v 15 letech, ale oblíbila jsem si jí tak strašně moc, že mám jednou za čas potřebu si jí přečíst znovu. Teď jsem si jí přečetla asi po dvou letech od posledního čtení, ale určitě už tak po čtvrté nebo po páté celkově.
Hlavní hrdinkou je moje jmenovkyně, sedmnáctiletá introvertní slečna Karolína, která se těší na prázdniny na chalupu se svou mladší osmiletou sestrou Markétkou a rodiči, kteří jsou oba učitelé, takže i oni mají celkem dost volna. Její spolužačky to absolutně nechápou, je zajímají nejvíc kluci a tak jedou na čundr, aby nějaké nahnali a Karolína je pro ně poslušná holčička držící se maminčiny sukně.
Karolína se však klidu, kterého se nemohla na chatě dočkat, nedočká. Hrad, který je od jejich chaty kousek totiž opravují vysokoškoláci v rámci dobrovolné činnosti. Karolína se před nimi nejdříve tak jako předvádí a hraje divadélka, dokud nepřijede na návštěvu její starší a nevlastní sestra Eva, která je na rozdíl od Karolíny extrovertka první třídy a vlastně je pořádně seznámí.
Netrvá dlouho a Karolína se do jednoho z vysokoškoláků zamiluje. Už jí koníčky, na které se tak těšila, nebaví. Čím ale projde než se tak stane a čím pak zamilovaný pár musí projít společně, aby mohli být spolu, to vám nechám v mlze.. stejně tak jako další postavy a další scény.
Ještě vám prozradím poslední věc a to, že Karolína si nakonec Evu, jejíž přítomnost jí dosud byla spíš na obtíž, oblíbí natolik, že v ní objeví oporu, podporu a pochopení, možnost se svěřit s trablemi, kvůli kterým její matka odsoudila její lásku Matěje a ona netuší jak se k tomu postavit a co dělat.
Je to takový trošku možná i propletený příběh, ale opravdu propracovaný, hezký a docela i dost vtipný. Nezasmála jsem se jen jednou jedinkrát. Tak moc ráda bych vám zde nakousla při čem například, ale zajedno nevím jak to napsat, aby to nebylo moc obsáhlé, ale za další - hlavně - bych vám prozradila zbytečně příliš, takže místo toho vám asi poradím si tu knížečku přečíst. Je to necelých 300 stránek.
Každopádně, od téhle spisovatelky mám ještě některé knížky oblíbené, tak se vám tu v budoucnu nejspíš ještě ukáže, ale také vám nebudu prozrazovat které, ukážu vám je až ve chvíli, kdy je budu chtít doporučit. Ale na tenhle rok mám na to do listu ještě docela dost knížek, které si letos chci přečíst a ještě jsem je nestihla, takže nevím, zda to letos stihnu.

No a pro dnešek třetí a poslední knihou je knížečka Jak přežít svého muže od herečky a teď už evidentně i spisovatelky Jany Bernáškové.
No jako takhle, s mamkou i ségrou jsme se shodli na tom, že to je celkem porno knížka. To říkám narovinu hned na úvod. Ze začátku to bylo takové půl napůl, chvíli super a chvíli nic moc, ale nakonec mě to celkem vtáhlo do děje.. i když upřímnost nadevše.. mamka tvrdí dosud, že byla taková nijaká.. taková nic moc.
Co mě na ní ještě celkem vadilo, že na můj vkus byla i celkem dost sprostá.. a teď si rozhodně nechci hrát na svatouška, na slušňáka co nikdy neřekl sprostý slovo, to rozhodně ne. Po pravdě v období mojí puberty jsem byla skoro jak slovník sprostých a vulgárních slov, asi jsem chtěla být in, jak se říká a jako i dnes jsou situace, kdy si ráda ulevím nějakým sprostým slovíčkem, ale snažím se to krotit.
Moje mamka to nemá moc ráda a vždycky nás vedla spíše k tomu, abychom nemluvili sprostě, takže jsem se tak vyjadřovala vždy všude jen ne před ní.. ale s příchodem rozumu a přijmutí své individuality jsem si řekla, že je to zbytečné se takto ošklivě vyjadřovat.
Proto se tak aktuálně vyjadřuji jen v případech, že mě někdo opravdu hodně naštve (to si teď zpracovávám a učím se jak s takovými lidmi jednat aniž bych jim musela nadávat), anebo tak mluvím, když se třeba do něčeho uhodím a opravdu hodně to bolí. Ale jinak se snažím to nepoužívat, i když musím říct, že poslední dobou mě láká pokušení zakázaného ovoce, nebo nevím jak jinak to říct.
A poslední co bych malinko vytkla je, že snad v celé knize nejsou jediné uvozovky a v těch jednotlivých rozhovorech mi to přišlo docela nepřehledné, což mi přijde malinko škoda.
Naopak se mi na knížce velmi líbí, jak to je rozděleno do hodně kapitol, které jsou kolikrát třeba jen na jednu dvoustránku, to mě vyhovuje. Co mi ale ohledně toho nevyhovuje je, že jsem nikde nenašla obsah a já se na obsah vždycky koukám ráda, třeba kolik kapitol ještě zbývá, jak se jmenují, nebo tak.. takže to mě trošičku mrzí.. toť k provedení této knihy a teď ještě ve zkratce k příběhu.:
Jedná se o příběh třicetileté Lucie, která je svobodnou maminkou tří a půl leté Kristýnky. Dalo by se říct, že je tedy po mateřské, s partnerem Tomášem, tatínkem Kiki, se kvůli nevěrám rozešla a teď shání nejen školku pro Kristýnku, aby měla hlídání, ale zároveň i práci pro sebe. Také hledá částečně novou lásku. Její povolání je herečka a dalo by se říct, že všechny její lásky se pohybují kolem filmu. A nejen lásky, ale i kamarádky. Do koho se nakonec zamiluje, v kom se zklame, s kým se rozhádá a proč? To už si budete muset přečíst.. nahlédnete tak do světa filmů, sexuality a mateřství.