Útulkáčci
Tohle je podle mého zase trochu těžší téma, ale jinak než Coronavirus nebo Ekologie.
Dnešní téma je pokračování ze série charita s názvem, jak už jste si jistě přečetli, Útulkáčci.
Útulkáčci jsou, jak asi každý ví, zvířátka, tedy pejsci, kočičky, koně či další zvířátka. Můj dnešní článek se, ale bude týkat hlavně pejsků, jak asi prozrazují i fotky, kteří mi přirostli k srdci od první chvíle, kdy jsem je začala venčit.
Dnes vám sdělím můj příběh, který se týká mé cesty útulkem. Jak jsem je začala venčit? Respektive jak jsem se k tomu dostala? Proč jsem je začala venčit? Co mi to přináší, popřípadě bere? Co z toho mám? Jak vnímám útulkové pejsky? Jací jsou pejsci z útulku? Mám dojem, že je útulek mění povahově? Je mi jich hodně líto? Jaké emoce ve mně v jejich přítomnosti převládají? Pomáhám jim ještě nějak jinak než venčením? Proč vám to sem píšu? Čím a k čemu vás chci motivovat a inspirovat? A další otázky, které mě třeba napadnou vám zodpovím případně v článku jak přijdou, teď už jdeme na to.
Začala jsem je venčit, když jsem se jednou v telefonu zmínila svému spolužákovi a kamarádovi Filipovi, že bych jim chtěla pomoci, ale že jsem se k tomu ještě nedostala a on mi chtěl udělat radost, tak si zařídil venčitelskou kartičku a další týden mě vytáhl do lesa na procházku s útulkáčky. Později jsem si zařídila i svoji venčitelskou kartičku, abych mohla chodit venčit podle svého času a nebyla na nikom závislá. Nutno podotknout, že jsme měli celkem štěstí, protože nové kartičky se vydávají jenom v období, mají-li zrovna v útulku málo venčitelů. Takže ne vždy, když do útulku přijdete, vám zákonitě kartičku vydají. Tak to nefunguje.
Na první tři otázky vlastně tedy najdete odpověď hned v prvním odstavci. Takže se posunu k další otázce a to, co mi to přináší, případně bere? Upřímně nemám pocit, že by mi to cokoliv bralo, možná jedině čas, který trávím cestou tam a zpět, protože nemám svoje auto a spojení je tam opravdu šíleně špatný. Ale dává mi to mnohem víc. Naplňuje mě to možná paradoxně pozitivní energií, protože mám dobrý pocit z toho, že jim pomáhám. Taky mě ty chlupáči naplňují radostí, protože přesto, že většinu času strávenou v útulku jsou chudáci zavření v klecích, tak jsou to radostní psíci a dost paradoxně se někteří i zpět do útulku těší a táhnou "domů". Což vám dá naději, že tam nejsou úplně tak smutní, nešťastní a hlavně osamocení.
Na otázku, co z toho mám, jsem vlastně již také odpověděla. Stačí mi dobrý pocit a radost, kterou mě tato zvířátka naplňují, přestože jejich život a osud není úplně snadný. Některým třeba zemře majitel a rodina, která by si ho vzala buď není vůbec, nebo ho nechce. Některý mají osud ještě těžší, protože byly třeba týraní a samozřejmě bych mohla pokračovat, ale o tom dnešní článek není.
Útulkové pejsky vnímám jako osamocené tvory, ale s velkým srdcem plným lásky a nejen proto si zaslouží mít příjemný láskyplný domov. Pejsci jsou hlavně vděční, také krásní, hodní, přívětiví a nerozmazlení jako někteří domácí gaučáci, ale občas i pěkně tvrdohlavý.
Povahově je útulek rozhodně změní, hlavně pokud to jsou pejsci, kterým třeba umřel majitel, protože je najednou zavřete venku do klece, kde jsou všechny přírodní vlivy zima, vítr, déšť a hlavně pokud byly zvyklí na určitý servis, tak je to pro ně dost psychicky náročné.
Líto mi jich je, ale převládá radost a dobrý pocit z toho, že jim alespoň takto malinko mohu pomoci. Ano pomáhám jim jak to jde. Každé Vánoce daruji v útulku nějakou určitou částku, která jde na pejsky. Na jejich veterinární ošetření například, případně na nějaké pomůcky, dělala jsem v minulosti i sbírku starých dek, které jsem následně do útulku přinesla, aby pejsci neleželi na zemi na tvrdém. Hodně lidí vozí pytle s granulemi, nebo pytle s pamlsky, což je taky super. Tohle udělala třeba moje kamarádka, která tam se mnou jednou šla a já teď nechci lhát, nejsem si jistá, jestli jsem tam granule také přinesla, ale musím to tedy napravit. 😀
No a píšu vám to sem, protože vám chci připomenout, že bychom na tyhle tvorečky taky měli myslet ještě trochu víc, a proto vás chci motivovat, abyste navštívili všichni nejbližší útulky kolem vás, jeden nebo více a všichni se v tom svém pokusili pomoci co nejvíce těm chlupáčkům. Děkuji 😘
Na první tři otázky vlastně tedy najdete odpověď hned v prvním odstavci. Takže se posunu k další otázce a to, co mi to přináší, případně bere? Upřímně nemám pocit, že by mi to cokoliv bralo, možná jedině čas, který trávím cestou tam a zpět, protože nemám svoje auto a spojení je tam opravdu šíleně špatný. Ale dává mi to mnohem víc. Naplňuje mě to možná paradoxně pozitivní energií, protože mám dobrý pocit z toho, že jim pomáhám. Taky mě ty chlupáči naplňují radostí, protože přesto, že většinu času strávenou v útulku jsou chudáci zavření v klecích, tak jsou to radostní psíci a dost paradoxně se někteří i zpět do útulku těší a táhnou "domů". Což vám dá naději, že tam nejsou úplně tak smutní, nešťastní a hlavně osamocení.
Na otázku, co z toho mám, jsem vlastně již také odpověděla. Stačí mi dobrý pocit a radost, kterou mě tato zvířátka naplňují, přestože jejich život a osud není úplně snadný. Některým třeba zemře majitel a rodina, která by si ho vzala buď není vůbec, nebo ho nechce. Některý mají osud ještě těžší, protože byly třeba týraní a samozřejmě bych mohla pokračovat, ale o tom dnešní článek není.
Útulkové pejsky vnímám jako osamocené tvory, ale s velkým srdcem plným lásky a nejen proto si zaslouží mít příjemný láskyplný domov. Pejsci jsou hlavně vděční, také krásní, hodní, přívětiví a nerozmazlení jako někteří domácí gaučáci, ale občas i pěkně tvrdohlavý.
Povahově je útulek rozhodně změní, hlavně pokud to jsou pejsci, kterým třeba umřel majitel, protože je najednou zavřete venku do klece, kde jsou všechny přírodní vlivy zima, vítr, déšť a hlavně pokud byly zvyklí na určitý servis, tak je to pro ně dost psychicky náročné.
Líto mi jich je, ale převládá radost a dobrý pocit z toho, že jim alespoň takto malinko mohu pomoci. Ano pomáhám jim jak to jde. Každé Vánoce daruji v útulku nějakou určitou částku, která jde na pejsky. Na jejich veterinární ošetření například, případně na nějaké pomůcky, dělala jsem v minulosti i sbírku starých dek, které jsem následně do útulku přinesla, aby pejsci neleželi na zemi na tvrdém. Hodně lidí vozí pytle s granulemi, nebo pytle s pamlsky, což je taky super. Tohle udělala třeba moje kamarádka, která tam se mnou jednou šla a já teď nechci lhát, nejsem si jistá, jestli jsem tam granule také přinesla, ale musím to tedy napravit. 😀
No a píšu vám to sem, protože vám chci připomenout, že bychom na tyhle tvorečky taky měli myslet ještě trochu víc, a proto vás chci motivovat, abyste navštívili všichni nejbližší útulky kolem vás, jeden nebo více a všichni se v tom svém pokusili pomoci co nejvíce těm chlupáčkům. Děkuji 😘
Komentáře
Okomentovat
Krásný den přeji,
chtěla bych vás všechny požádat, pokud se rozhodnete komentovat mé příspěvky, budu samozřejmě moc ráda, budu vám vděčná, ale pouze pokud vaše komentáře budou psány slušnou formou. Což znamená bez jakékoliv známky výsměchu, bez jakýchkoli vulgárních a sprostých slov a bez jiných urážek.
Moc bych si přála, abychom si tu vybudovali příjemnou komunitu, kde ani vy, ani já se nebudeme muset bát zmínit něco co se vám nebo mě nelíbí, kde se nebudeme bát cokoliv říct.
Přála bych si, aby toto místo byl i takový odpočinek pro všechny, aby nám zde bylo dobře, ale to s nějakou negací nikdy nepůjde.
Teď myslím takovou negaci, kdy bychom psali řádky s vědomím, že tomu druhému chceme ublížit. Proti konstruktivní kritice samozřejmě nic nemám, je mi jasné, že ne každému se bude líbit to co tvořím, nebo co bych chtěla tvořit, každý jsme jiný a každého něco jiného zajímá a baví, takže zavděčit se všem je naprosto nemožné, proto si myslím, že nejen já, ale i všichni ostatní tvůrci, kteří ať už jsou profláknutí nebo by byli rádi profláknutí, tak všichni do jednoho jedou podle sebe, mluví o tom, co je pro ně důležité a co oni chtějí sdílet, ale myslím, že každý si rád poslechne konstruktivní kritiku, i když se kritika přijímá těžce. Proč? No to je snadné, každý se rád zlepšuje, každý by rád tvořil i pro vás a nejen pro sebe, i když si myslím, že to je také hlavní, protože si tak ukládáme vzpomínky na svoje dny, měsíce, roky, na svůj život. Ale pokud by vás to nebavilo, tak to přeci nemá cenu. Takže pokud je kritika podávána jako nějaká pomoc, jako něco dobrého, o čem bychom měli popřemýšlet, pak si myslím, že taková kritika je v pořádku. Naprosto! Pro všechny...
ale jelikož už píšu docela dlouho a už i ten text je dlouhý a asi vás nebude úplně lákat číst - podle toho co mi zde momentálně ukazují 1 827 znaků + ty co ještě přibydou než se vykecám a přibývají stále, tak to tu asi už pomalu ukončím.
Tak předem moc děkuji a loučím se s vámi. Na 1 991 znacích.. pa :).