Jsem vděčná

Abych pravdu řekla, dnešní článek jsem také vůbec neplánovala a dlouho přemýšlela jestli ho mám vůbec začít psát a jestli ho mám vydat. Upřímně váhám a přemýšlím ještě teď, když už ho píšu. Myslela jsem si totiž, že vám zážitky a pocity ze dneška napíšu ve zkratce do obecného jarního článku a myslím, že to tak i udělám, že zde to dnes jen nakousnu, protože na druhou stranu si říkám, že bych tento článek chtěla vydat asi ještě dokud jsem těch pocitů plná.
Coronavirus je neuvěřitelný učitel. Myslím, že lidi na něm vidí jen to zlé a nechci ho vůbec zlehčovat, vím, že spousta lidí, spousta rodin díky němu přišlo o někoho blízkého, ale myslím si, že je důležité naučit se na všem hledat i to dobré. Nebýt pesimistou, ale optimistou. Zkrátka a dobře nehledat všude a na všem jen mouchy, ale snažit se být šťastný v každé době.
Pandemie trvá teprve rok, ještě nás prý čekají dva další. To už jsem si zapisovala do obecného článku, ale jelikož ten vyjde až na konci května, tak to zmíním i sem, protože toto může být pro dost lidí důležitá informace, ale když už jsem si to tam zapsala, tak ať to nemusím přepisovat nebo se opakovat, tak víc řeknu na konci května.
Co jsem ale chtěla říct, a pořád to zde okecávám, je, že za ten rok, co coronavirus trvá jsem se toho naučila nekonečně mnoho. Opravdu mi to hodně dalo. Začala jsem se učit pracovat s duchovnem, což nevím jestli jsem už někde zmiňovala, ale i kdyby ne, tak o tom uslyšíte ještě mnohokrát, a proto to zde nebudu příliš rozepisovat. Ale ještě k tomu řeknu, že díky viru jsem se začala učit dostat se do svého nitra, poznávat víc sama sebe, nacházet víc svých stránek, které jsem sama třeba dosud neznala, nebo je necítila, naslouchat sobě i svému nitru, porozumět tomu, co se mi moje nitro, můj vnitřní hlas snaží říct a hlavně učit se s tím vším pracovat.
Zvířata jsem milovala vždycky a miluji je stále, u nich už moje láska asi nejde zesílit. Také jsem v sobě ale zesílila lásku k přírodě, o čemž jsem si myslela, že to také není možný, že to nejde, ale je to tak. Cítím se teď s přírodou více spojená, více jí odevzdaná, nevím jak popsat přesně to co cítím, ale jsem jí zavázána. To všechno co nám dává, nevím jak to říct, cítím vděčnost. My jako lidstvo se k ní ale i přes to všechno co pro nás dělá, stále chováme hrozně. Už jsem toho zase plná, takže brzy plánuji další článek na téma Ekologie. Každopádně pamatujme si větu, kterou říká moje mamča.. "Příroda se bez nás obejde a přežije, to my nepřežijeme bez ní". Byla bych vážně ráda, kdybychom si toto všichni pamatovali a začali se chovat podle toho. Ale to se dostávám někam, kam v tomhle článku zacházet nechci, to si nechám do té výše zmíněné Ekologie.
Dnes bych chtěla malinko popsat dnešní krásný den, který mi vlastně připomněl, za co všechno jsem vděčná. Jsem vděčná za to všechno, co jsem psala už na Silvestra, to samozřejmě platí stále. Kromě toho jsem ale vděčná za to, že tu můžu být ve hmotě a psát tyhle řádky. Jsem vděčná za to, že jsem nejen živá, ale hlavně zdravá a moje rodina i přátelé též. Jsem vděčná za krásné počasí, že už se venku začíná oteplovat a přicházejí jarní teploty. Dnes jsem byla vlastně poprvé venku jenom v legínách a tričku, měla jsem s sebou i koženou bundu, ale v té mi bylo vedro, tak jsem jí sundala. A mohla bych pokračovat, ale teď už ve zkratce k tomu dnešku.
Vlastně tento zdlouhavý článek, který okecává všechno možné píšu jen proto, že jsem vám chtěla říct, že jsme dnes s Bárníčkem viděli nádhernou lasičku, tu vyfocenou bohužel nemám, protože byla strašně rychlá a než bych vytáhla mobil, tak byla strašně daleko. Ale náladu mi pak zlepšili racci. Těch dnes nad vodou lítalo v jednu chvíli snad 10, 15 nebo i 20. Nestíhala jsem je počítat, protože někteří byli tak vysoko v mracích, že ani nebyli chvílemi vidět a ti co vidět byli lítali tak rychle, že jsem jich napočítala maximálně sedm a pak ztratila přehled, které jsem už započítala, a které ne.