Domácí mazlíčci

Tak vítám vás u prvního pátečního článku na tomto blogu. Dnešní článek je na téma mých milovaných domácích mazlíčků. Chtěla bych dnes mluvit hlavně o věcech jako jsou láska k zvířatům, týrání zvířat dětmi a rodičovská lhostejnost, panický strach či reakce rodičů v přítomnosti mazlíčků, starost o zvířata, jak se o ně správně starat, co zvířata potřebují (lásku, pohlazení, hraní si..), a tak dále. Zároveň bych zde chtěla položit otázku, kterou bych chtěla prvně zodpovědět, než se dám do psaní článku a upozorňování na výše zmíněné problémy a rady z mých zkušeností.

Otázka tedy zní:

1. Co dělat, když se vám váš pejsek, nebo jiné zvířátko zdá smutné?

Pokud je najedené, popřípadě vyvenčené a pořád není šťastné, zkuste ho jít třeba vyvenčit znovu na pořádně dlouhou procházku či ať už zrovna máte pejska nebo ne, věnujte tomu zvířeti pozornost.

Ať už to je formou, že ho vypustíte z klece nebo si s ním budete hrát, tahat se s ním o hračky, případně ho v rámci hry honit. Něco na způsob "Já tě chytím!" nebo "Já ti tu hračku seberu!" 😁. Mazlete se s ním a hlaďte ho. Je jasný, že člověk nemá vždycky čas, ale když ten čas chvíli je, udělejte si ho i na to zvíře, protože i ono tu lásku, pohlazení, péči a starost potřebuje.

A teď už tedy k těm problémům a radám.
Takže začneme asi tím podle mě nejhorším, ať ten článek přechází do dobrého a končí tím nejlepším. Nejhorší podle mě je, když děti týrají zvířata a rodiče místo toho, aby výchovně zasáhli to ignorují. Podle toho, co jsem se doslechla si tímto dřív prošel i můj Bárny, ale více se dočtete přímo v článku o něm s názvem Náš Bárny. Ten už je venku.
Když jako rodič vidíte, že zvíře v rukou vašeho dítěte trpí, kňučí, brečí, místo ignorování problému byste měli dítě praštit přes ruku a jasně říct, že to se nedělá a proč se to nedělá. Vysvětlit tomu dítěti, že jemu by se také nelíbilo, kdyby mu někdo ubližoval, i třeba to zvíře, nebo jiné dítě či nějaký dospělí člověk. Je úplně jedno kdo. Nejsem zastánce bití dětí, takže třeba napoprvé to dítě jenom vzít a opravdu se to snažit vysvětlit, ale když to nepomůže, tak prostě přejít i k fyzickému vysvětlení. Když to to dítě nechce pochopit ústně, nedá se nic jiného dělat, rozhodně lepší jedna rána dítěti přes ruku než věčně týrané zvíře.
Rodiče často dělají, že ubližování zvířatům nevidí a nedávno mi jedna kamarádka vyprávěla takový příběh, jak si rodiče mysleli, že jejich zvíře má s dítětem krásný vztah. Dítě zvířeti ubližovalo, oni jakožto rodiče to ignorovali a pes nic neudělal, dokud měl za zády dospělé páníky, tu velkou autoritu. Jednou však autorita nechala dítě se zvířetem o samotě, jen na chvíli zašla za roh a zvíře na dítě zaútočilo, nenechalo si to nadále líbit.
Samozřejmě se pak všichni na toho psa zlobili, on za to dostal vynadáno, ale chyba nebyla v psovi. Chyba byla v rodičích, kteří to trápení zvířete celou dobu ignorovali, místo aby sami zasáhli. Tahle situace je přesně to, čemu bychom se měli snažit zabránit. Ale když už k tomu dojde, nezlobme se na to zvíře, že se brání. Místo toho si sami sáhněme do svědomí a uvědomme si, jak dlouho jsme přehlíželi, že se tomu zvířeti nelíbilo něco, co mu naše dítě dělalo. Zvířata nejsou nepřátelé, jsou to jen bezbranné, krásné a hodné dušičky, které samozřejmě při správné výchově, ale hlavně šetrným a vhodným zacházením jsou a budou vždy našimi nejlepšími přáteli. Nemůžeme však po nich chtít, aby si nechali všechno líbit a nebránili se, když jim někdo ubližuje a nikdo se jich nezastává. To prostě nejde.. dejme si do jejich situace sami sebe a zeptejme se, zda by se nám líbilo, kdyby jsme byli to zvíře, někdo nám ubližoval a nikdo s tím nic nedělal. Vsadím se, že ve 100% bude odpověď znít "ne nelíbilo".
Ano, každé pravidlo má výjimku a občas to zvíře může ublížit i bez příčiny fyzického týrání, ale to má taky svojí příčinu, která skoro vždy zní následovně.
Člověku se narodí dítě a každý "zdravý" rodič je z něj totálně a naprosto poprděný. Bohužel v některých případech natolik, že zvíře, které má doma a které dosud bylo jeho dítětem, jde úplně stranou. Najednou to co předtím mohlo teď nesmí, kam přijde je vyhozeno, pozornost je zaměřená na 100% na dítě a na zvíře zbývá maximálně chvíle, kdy má jíst, či případně pokud jde o psa, kdy má jít ven, někdy ani to ne, ale tím to končí. Hádejte jak se to zvíře cítí? I ono má totiž emoce a tak začne logicky žárlit.
Proto je dobré dělat si čas nejen na dítě, ale i na to zvíře. Pohladit ho, dát mu pusu, pomazlit a hlavně ho nevyhazovat odněkud, kam dřív mohlo, dát mu jasně najevo, že ho pořád máte rádi a snažit se ho spřátelit s tím dítětem. Po příjezdu z porodnice ho nechat dítě očuchat a nechat ho se k němu přibližovat, dělat vše pro to, aby se najednou necítilo na druhé koleji.
Ve chvíli kdy se tak cítit začne se nemůžete divit, když dítěti ublíží. Chce tak na sebe upozornit, ačkoli si tím dost často zajistí pořádný proud nadávek a zloby, někdy i vyhazov z domu (třeba do útulku nebo ke známým, rodině..), ale zase je v tom to zvíře vlastně nevinně, protože kdo zavinil, že se to zvíře tak cítilo? Kdo se mu přestal úplně věnovat a vlastně na něj téměř úplně kašlal? No my! Zase za to můžeme jen my sami. Bohužel si to ale nikdo takto nezdůvodní, nejde do hloubky a když už náhodou ano, rozhodně nepřizná, že chyba je na jeho straně, ne na straně zvířete a to zvíře je zase smutné, protože páníčci mu samozřejmě chybí.
Nejsem žádný zvířecí psycholog, nemám nic takového vystudovaného, ale tohle jsou věci, do kterých se dokážu vcítit a zdůvodnit si je selským rozumem.

Co se týče panického strachu rodičů, je to můj názor a vím, že se mnou nemusí a nebudou souhlasit všichni rodiče, ale mně přijde jako naprostá hovadina držet zvířata dál od dětí. Je důležité, aby rodiče na své děti nepřenášeli své případné strachy. Taky je důležité, aby si děti od malička zvykaly na přítomnost zvířat, vzájemnou toleranci a lásku k nim. Je opravdu nádherné vidět, když se to povede a z dětí a zvířat jsou ty nejlepší parťáci. Samozřejmě, jak už jsem zmínila výše, je naprosto důležité hlídat, aby si děti a zvířata vzájemně neubližovali. Není dobře ani když dítě ubližuje zvířeti, ani když zvíře ubližuje dítěti.
Co ale opravdu nenávidím a vím, že tohle je silná emoce a neměla by být cítěna, ale je to to, když potkám děti s rodiči, povětšinou s maminkami, jak v přítomnosti převážně asi psů, drží své děti u sebe, ne-li za sebou jen co to zvíře vidí a říkají věty jako například.. "Pozor, pojď ke mně" nebo "Julie, nechoď k němu" či "Nesahej na něj/na to" a táhnou děti za ruku pryč. Jméno Julie jsem si samozřejmě teď vymyslela a k té poslední větě "Nesahej na to..", to je to nejhorší co může zaznít, už jenom z toho důvodu, že v tu chvíli o zvířeti mluví jako o věci. A zvíře věc rozhodně není!
Jediné čeho tím dosáhnou bude úplně zbytečný strach dětí ze zvířat, případná nenávist a sdílená nebo spíš zděděná paranoia. Děti se pak budou zvířat bát, nebudou je mít rádi a v nejhorším případě jim i budou ubližovat. A my lidi, celá naše společnost, potřebujeme mnohem více lidí, dětí, kteří zvířata milují, kteří jim pomáhají, kteří se o ně starají, a kteří si je i rádi vezmou domů, aby se o ně mohli a naučili starat a která jim nikdy neublíží, alespoň ne úmyslně.

Starost o zvířata. Jak byste se měli o jednotlivá zvířata starat, to si myslím, že byste si měli najít na internetu. Přečíst si na téma toho konkrétního zvířete nějakou knížku. Něco víc, prostě se přichystat, nabrat co nejvíce informací, načíst co jen jde. Strašně ráda bych vám řekla k tomuto něco víc konkrétně, ale to bychom tu byli ještě za rok, protože možnost výběru zvířete je široká, od křečků a morčat, přes králíky, fretky, želvy, kočky, psy až třeba po koně. A jak je asi každému jasné, křeček třeba potřebuje jinou péči než pes nebo kůň.
Pokud byste však chtěli, napadlo mě teď, že bych v budoucnu mohla udělat jednotlivé články na konkrétní zvířata a starost o ně, založené na mých zkušenostech, protože jsme za život měli celkem dost zvířat, případně bych si něco ještě do načetla, tam kde mám zkušeností málo, nebo žádné a sepsala vám to sem, abyste to měli hezky při jednom. A pokud byste o to měli zájem, tak mi můžete rovnou i psát, která zvířata byste chtěli přednostně, o kterých třeba zrovna přemýšlíte, že byste si je pořídili.
Vezmu to tady ale spíš obecně a tak trochu abstraktně, protože jsou věci, které potřebuje bez výjimky každé zvíře, jako například už nespočetněkrát zmíněnou lásku, toleranci, pochopení, pohlazení a šetrné zacházení. Chovejte se k nim, jakoby byli z cukru. Samozřejmě obrazně řečeno, je jasné, že třeba koně musíte unavit, nechat ho proběhnout, asi těžko necháte jeho osedlat sebe jen aby se nerozpadl, doufám, že v tom slyšíte tu ironii a chápete to. Ale jde mi o to, abyste se snažili zdržet stejně jako u dětí fyzických trestů a násilí.
Řekla bych, že v tom je zároveň napsáno tak nějak všechno, co zvířata potřebují, samozřejmě mi mohla spousta věcí vypadnout, nejsem slovník českého jazyka, ale myslím, že jsem tím dost obrazně nastřelila a poukázala o jaké věci a pocity jde. Doufám, že ta věta dává trochu smysl, protože jsem se do toho teď maličko zamotala a nějak mi to už přestává myslet.. 😄

Každopádně dostáváme se k poslednímu bodu, který si myslím, že už vůbec nebude tak dlouhý jako některé předešlé, protože k tomu není asi ani zase tak moc co říct. A tím je láska k zvířatům.
K tomu řeknu jen, že si myslím, nebo spíš vím, že rodiče mají na své děti značný vliv a jsou pro ně skoro vždy vlastně vzorem. Vím, že děti přebírají názory, někdy i zkušenosti a hlavně chování svých rodičů - hlavně v útlém věku věří na 100% svým rodičům a nikdo jiný moc na jejich myšlení vliv nemá. Takže tím chci říct, že děti do cca 3 let přebírají nejvíce povahových rysů od svých rodičů a to je tak nějak i dost tvaruje pro celý nadcházející život. Samozřejmě každé dítě se dá ještě nějakým způsobem převychovat i poté, ale stejně si myslím, že minimálně někde v hloubi duše zůstane i to, co jste tomu dítěti říkali, ukazovali a předávali do těch tří let. 
A pokud to dítě od malička vedete k tomu, aby zvířatům neubližovalo, hezky se k nim chovalo, aby se o ně hezky staralo, aby je milovalo a učíte ho, že zvířata jsou kamarádi, pak nevidím jediný problém a naprosto to chválím.
Ale v opačném případě, pokud to dítě vedete k opaku tohoto všeho, tak si myslím, že je zázrak, když to dítě vyroste a má zvířata v lásce. Spíš si myslím, že tam je pravděpodobnější, že vyroste a právě se k těm zvířatům chová ošklivě.

• Štítí se jich
• Přijde někam na návštěvu a vyhazuje zvíře vlastně z jeho teritoria
• Když se o něj zvíře někde otře okamžitě si obírá chlupy a bere je jako by měl vzít do holé ruky jeho exkrement
• Pomlouvá je, tedy spíš jim nadává a mluví o nich ošklivě
• Strká do nich, chci se vyhnout extrému, ale někdy i do nich mlátí, buší = týrá
• Nebo jak už jsem výše zmínila je paranoidní a přenáší svůj strach zase na další generaci, na svoje děti

A myslím, že bych mohla i pokračovat. Sepsala jsem to takto do bodů, protože původně jsem to psala normálně za sebe, ale přišlo mi to příliš nepřehledné. Věřte mi, že ani jeden z těchto, někdy i ujetých, bodů není hloupost, se všemi do jednoho jsem se setkala, ať už z doslechu nebo přímo tváří v tvář, ale vím, že všechny se staly. Čímž nechci říct, že toto chování nemůže mít i jinou příčinu, ale přesto chci apelovat na rodiče, kteří nemáte ke zvířatům pozitivní přístup, abyste to nepřenášeli prosím na své děti. Ta zvířata nikomu neublíží pokud nebudete ubližovat vy jim a nezaslouží si být odsuzováni za nic. Jak už jsem zmínila, společnost nepotřebuje lidi, kteří zvířatům ubližují, takový lidé nenesou zrovna hezká pojmenování, mnohem více potřebujeme milující obětavé lidi, kteří zvířatům pomůžou, když je někde najdou třeba v nějaké těžké nebo nepříjemné situaci. O takových situacích hodně povídám v jednotlivých článcích ze série Charita, tak kdyby jste si je chtěli přečíst, zatím jsou venku:

1. Německý ovčák - Tamara & Barunka (vyšla začátkem ledna)
2. Náš Bárny (vyšel koncem února)
3. A brzy snad vyjde článek Fiona, pokud se mi podaří nějak splašit její fotku, protože s tou je to složitější, v článku to snad pochopíte a když tak budu fotku muset vymyslet nějak jinak..

Vím, že pár dní zpátky mi v hlavě naskočil ještě jeden bod, který jsem zde chtěla zmínit, ale teď mi úplně vypadl a nikam jsem si ho nezapsala, tak třeba někdy někde příště.
Tak tím to dnes asi ukončím, nakonec poslední bod nebyl vůbec tak krátký jak jsem si myslela, že bude, docela jsem se rozepsala, tak se zatím mějte a já se budu těšit zase s dalším článkem někdy příště. Ahooj 👋