Zima 2021

Vítám vás u obecného článku, který jsem už párkrát zmiňovala v jiných článcích. Dnešní článek je z ledna a února a týká se průběhu letošní krásné zimy.

19. 1. 2021:
Dnes jsem si postavila konečně své úplně první iglú. Chtěla jsem to zkusit už neskutečně dlouho, ale nikdy jsem se k tomu nedostala. Je teda takové velmi malinké a je na něm stále co vylepšovat, hodně co vylepšovat, třeba taktiku stavění, takže pokud máte nějakou ozkoušenou taktiku, která funguje sem s ní. Ale jako na poprvé jsem spokojená, i když to chce ještě trénink, protože trénink dělá mistra.. 😊❄

Ještě ten samý den, těsně než začala obleva, jsem přemluvila mamku, aby mě šla vyfotit ven a získala jsem tak pár krásných fotek, ale později jsem získala ještě krásnější:

Ale tání už začínalo, takže sníh byl vlhký a už to nebyl ten poprašek vhodný pro tento typ fotek.

Poté párkrát trochu nasněžilo, myslím, že konkrétně to bylo 27. 1., 28. 1. ráno, ale vždy ten sníh téměř hned roztál.

Když sněžilo i 29. 1., vydala jsem se s Bárnym do těch hradeckých lesů, kam jsem se chtěla stále podívat a pořád ještě jsem se tam nedostala, ale zajedno mi byla neskutečná zima a za další Bárny, i když měl obleček byl neuvěřitelně mokrý, takže jsme se nakonec vrátili a já se začínala smiřovat, že hradecké lesy jsou pro mě teď pasé. Následující dny totiž vyměnil sníh mráz.

Když v tom najednou začalo v noci z 6. 2. na 7. 2. pořádně sněžit a nějakou dobu to vydrželo, protože v noci ze 7. 2. na 8. 2. sněžení pokračovalo. Ráno jsem vstávala dost brzy, protože jsem musela jít k zubaři, ale měla jsem naspané asi jenom čtyři hodiny, takže jsem trochu bojovala s energií. Myslela jsem si, že po návratu od zubaře domů si ještě půjdu lehnout, nakonec jsem se rozhodla, že se pořádně obléknu a vyrazím ven do hradeckých lesů s Bárnym.
Naše cesta trvala asi čtyři hodiny. Vyráželi jsme okolo půl 11 a šli jsme kolem řeky, kde jsme potkali sedmiměsíční štěňátko bojovky, myslím, že to byl Pit Bull, ale nejsem si jistá. Každopádně pejsek se myslím jmenoval Bane a s Bárnym si chvíli hráli, když jsme se rozcházeli, tak jsem málem měla dva pejsky, protože Bane šel s námi.. museli jsme se vrátit. 😆 Pak jsme pokračovali přes louku až k lesům. Trošku jsme se prošli lesy a pak jsme to brali stejnou cestou zpět.

Po návratu jsem se jen najedla a po asi třech hodinách, tedy kolem páté jsem padla vyčerpáním a spala až do jedenácti, kdy jsem se na chvilku vzbudila aspoň abych vyvenčila Bárnyse. Zatímco se venku venčil, já si dělala andělíčka. 👼

Když jsme se vrátili, jen jsem si udělala večerní hygienu a znovu padla za vlast. Spala jsem až do devíti do rána a ačkoli jsem si původně myslela, že půjdu hned dalšího dne na další procházku, dopadlo to tak, že jsem celý den nabírala síly, protože jsem se ani po tolika hodinách spánku necítila dostatečně nabitá.
A tak jsem na další procházku šla až 10. 2. a s Bárnym jsme se vydali k zasněženému soutoku Orlice a Labe. Šla jsem sice přes Šimkovy sady, ale nijak jsem se tam nezdržovala a z hlavní cesty mi nepřišlo nic tak zajímavého, abych fotila, přesto mě překvapilo, že rybník byl tak zamrzlý, že na něm děti hrály hokej.

Ten den jsem toho stihla neskutečně mnoho, alespoň mám ten pocit, vracela jsem se přes louku a všimla jsem si rampouchů pod trubkami, které jsem však vyfotila až následujícího dne a následujícího dne jsme se s Bárnym vydali na další takovou podobnou procházku, na opačnou stranu řeky Labe a to ke kamennému mostu.
Ještě než jsme vyrazili na místo jsem zanesla mamce do práce oběd a po cestě potkala kamarádku s malou dcerou, u které jsem se chvilku zdržela, protože jsem se rozplývala nad tím, že takový malinkatý človíček už chodí a žasla jak neuvěřitelně rychle ten čas letí, protože mám pocit jako by to bylo teprve včera, co jsem onu kamarádku potkala těhotnou.
Procházka ke kameňáku byla oproti jiným krátká, ale naprosto kouzelná, protože jsme s Bárnym potkali labutě i s mláďaty, ačkoli už trochu odrostlými, ale podle jejich šedého zbarvení jako ošklivá káčátka, to byla stále mláďata a byla jsem z nich naprosto unešená. Tak unešená až jsem se v rámci focení vyválela ve sněhu. 😆
Jediné co mě mrzelo, že Bárny nemohl být na volno, protože všude pobíhali zajíci a Bárny by se bez pochyby rád vydal za nimi.

Další den ani nevím co jsem dělala, ale další den, což už byla sobota 13. 2. jsme se rozhodly s mamkou z ničeho nic vyrazit na procházku do Šimkových sadů a samozřejmě jsme s sebou vzali i Bárnyho.
Po cestě do Šimkových sadů jsme si koupili kávu a na místě jsme se nejdříve prošli. Mamka mi udělala několik hezkých fotek a nakonec jsme došli k již výše zmíněnému rybníku, o kterém bude řeč ještě i později, ale ten den jsme se prostě procházeli po zamrzlém ledě a byli všichni naprosto rozzáření z toho, že vlastně chodíme po vodě. Jak málo někdy stačí ke štěstí. Ačkoli kdyby Bárny věděl, že to je rybník - voda kam by normálně nevkročil ani za nic, tak by asi nechytal takové raply, jaké chytal. Protože náš Bárny lítal po ledě jak splašený, furt jsem na něj musela volat, aby se vracel, aby ho nepřejel někdo na bruslích. Teď už vám je asi jasné, kde se zjevil ten nápad, že půjdeme následující den bruslit jak jsem zmiňovala v článku Valentýn, ale o tom za chvilku, nejdříve pár fotek ze 13. 2. 😊

Když jsem předchozího dne viděla jak vypadá led na rybníku a jakou jsem z toho měla radost, dostala jsem nutkání udělat ještě jednu z mála věcí, které jsem letos zatím nestihla a to zabruslit si. A tak jsem napsala svému nejlepšímu kamarádovi jestli následujícího dne 14. 2. nemá čas a nechtěl by si jít zabruslit.
Kuba souhlasil a domluvili jsme se, že vyrazíme už v 10 hodin dopoledne. Krásně jsme si zabruslili a hodili pár držkopádu. 3:1 vedl v pádech Kuba, protože já spadla jen, když jsem nevyrovnala hrbolek na ledě, zatímco on dělal voloviny a tak to taky dopadalo pády.. myslím, že předvádění se a dělání blbostí mají snad chlapi v krvi. Neuvěřitelný, co dokáží vymyslet 😂
Pak jsme si chtěli dát kávu, ale jako na potvoru automat na kávu nefungoval, tak jsme si šli užít ještě sníh, což v překladu znamená sjet párkrát kopec na lopatě a vymrzlý pak zajeli zcela neplánovaně ke Kubovi. Co jsme dělali po zbytek dne už víte ze článku Valentýn, takže se zde nebudu opakovat, jen vám sem dám ještě pár fotek.

A musím říct, že tak od 12. 2. už jsem střídavě přepínala z módu "Ještě prosím sníh" do módu "Už ať je jaro", ale myslím, že tak od 16. 2. se mi to ustálilo a já jsem zůstala v módu "Už ať je jaro".
V té době přibližně už začalo další tání. Původně jsem přemýšlela, že si udělám ještě jedno iglú, ale to už jsem nestihla. Ostatní věci, které jsem však stihnout chtěla, veškeré procházky na různá místa, sporty i zábavu jsem naštěstí stihla a další iglú si doufejme postavíme zase za rok, snad znovu napadne tolika sněhu.
Ještě pár informací vám zde chci ale sdělit a teď nevím jaký postup zvolit, abych tady neříkala páté přes deváté.
Začnu asi poslední fotkou, posledním bodem tématu tohoto článku, o který se s vámi chci podělit a to je, že 22. 2. 2021, takže teď v pondělí jsme se byli s mamkou a Bárnym projít, došli jsme až do Šimkáčů a prošli je křížem krážem. Sníh už nebyl vůbec, alespoň jsem si ho už nikde nevšimla, za to mě ale překvapilo, že led na rybníku byl kromě okrajů ještě pevný. Tedy ne že bych to zkoušela, nejsem sebevrah a mám sebe i svůj život ráda natolik, abych to nezkoušela na vlastní kůži, ale minimálně ze břehu to tak vypadalo. Vím jenom, že mi připadalo nereálné, že týden před tím jsem tam bruslila, jak rychle všechno letí a taje. 🙈
No abych se vůbec konečně dostala k tomu podstatnému, už jsme rybník obešli, když se tam najednou vyklubali nutrie. Takže já si je samozřejmě musela okamžitě vyfotit, protože se mi strašně líbilo, jak po tom ledě cestovali.

No a teď vám řeknu jednu informaci, nad kterou přemýšlím docela dlouho a čím dál častěji a myslím si, že je to nejen dobrý krok a posun, ale hlavně, že to zbaví takového toho "břemena" dnes "musím" nebo naopak "nesmím" vydat článek. Hned vám to vysvětlím.
Přemýšlela jsem nad tím, že občas mám náladu přidat článek ve dne, kdy třeba vůbec vyjít nemá a naopak ho musím vydat třeba v den, kdy toho mám spoustu a nemám moc času na něj. A abych blog psala nadále pro radost, tak jak tomu bylo doposud, říkala jsem si, že by byl asi dobrý krok se zbavit tady těchto stanovených dní a začít přidávat podle času a nálady.
Proto tento dnešní čtvrteční článek je zřejmě poslední takto stanovený s tím, že by měl vyjít vždy aspoň jeden článek týdně, pokud nevyjde, znamená to, že nemám aktuálně co přidávat a kdyby byl důvod, že nemám čas, tak pro tento případ nechávám pondělí stanovené a kdyby celý týden nic nevyšlo, tak vždy nejdéle během pondělí by nějaký vyjít měl.
Tudíž je možné, že začnu vydávat denně, nebo třeba 3x týdně, ale další týden třeba jen jednou, no myslím, že dostatečně chápete, jak to nyní hodlám mít a jak to bude.

Takto jsem vám snad už pro dnešek sdělila všechno a tím bych asi dnešní článek ukončila. Prochází mi teď hlavou ještě jedna myšlenka, ale tu vám povím zase někdy příště ve zvláštním článku. No nic, budu se na vás těšit příště. Pravděpodobně až (už) v březnu, ale není vyloučené, že se rozhodnu vydat ještě něco dřív. 😊
Mezitím se však mějte krásně.. 👋