Náš Bárny

Dneska se bude příběh týkat toho, jak se Bárnysek dostal ke mně. Článek spadá pod sérii charita. 🐶

Nechci nikoho očerňovat, ale řeknu to tak, jak to podle mě bylo, některé věci jsem i viděla, takže jsou to 100% informace, ale některé jsem pouze zaslechla od někoho, takže to jsou pak 50% informace co se pravdy týče.

26. 4. 2017 jsem si přivezla devítiměsíčního Bárnyho, který během té doby stihl projít už tak pěti rodinami. Tedy já jsem jeho šestá majitelka. Tehdy byl neočkovaný a to nejen proti klasickému očkování, ale hlavně ani proti vzteklině, byl podvyživený a nechtěný. Při příjezdu měl na krku obojek, který vypadal jako ustřižený z pásku a byl nesocializovaný.
S Bárnym jsem si přivezla tašku plnou různých věcí. První z nich byly granule. Když mamka viděla granule, kterými byl krmen, řekla cituji ,,Tak tímhle bych nekrmila ani slepice". Další byly misky, které mi teda připadali dost zaprášené, také jsme si přivezli vodítko a kšíry, očkovací průkaz, který smrděl opravdu silně po cigaretách a pár hraček, mezi kterými byl pokud si dobře vzpomínám uzel, míč s dírou na pamlsky a možná ještě nějaké to pískací kuře, nebo tak něco. Pelech jsem odmítla na místě, takže ten šel do popelnice rovnou tam. Zbytek věcí ho ale rychle následoval. Chvíli jsme mu nechali jenom nějakou tu hračku, aby si přes pach zvykl na nás, ale pak šly i ty. Jestli jsem na něco nezapomněla, tak takhle je to vše, co jsem si s Bárnym přivezla, ale moc dlouho to u nás nepobylo.

Pokud to čte někdo z minulých majitelů a s něčím nesouhlasí, můžete se vyjádřit dole v komentářích. Tohle jsou ale informace, které se dostali ke mně a pohled, jaký mi to utvořilo. A vím, že spousta těch informací jsou pravdivé, ale zároveň jiná spousta věcí jsou jen pouhé domněnky z vyprávění.
A  nyní vám povyprávím celý jeho příběh. Bárnyho jsem poprvé viděla v Jaroměři asi tak 23. - 24. 4. 2017, tehdy se ještě jmenoval Čiko. Byl to pes mojí teď už bývalé spolužačky, ke které jsem se dostala přes svojí dnes už také bývalou kamarádku, která si u ní něco zapomněla. Abych pravdu řekla, už od první chvíle se mi tam to zacházení se psem nelíbilo, přišlo mi příliš hrubé. Teď přemýšlím, zda vám dát občas nějaké příklady nebo ne, ale asi by to bylo dobré, tak vám sem aspoň něco málo dám.
Když jsme vstoupily do bytu, Bárny byl na nějaké komodě, na které nesměl být. A ta reakce normálního člověka by byla, že dá Bárnyho dolů a řekne nesmíš, nebo mu rovnou řekne ať jde dolů, ale tady byla reakce spíš taková, že Bárnyho vzali a hodili s ním jak s míčem dolů, div mu něco nezlomili. Řeknu vám, že bych si přála, aby mě paměť klamala, ale jsem si jistá, že určitě neklame. Když jsem to viděla, tak jsem se tam akorát pohádala s nimi, že to snad nemyslí vážně se takhle k tomu psovi chovat a odpovědí mi bylo řečeno, že jestli ho chci, ať si ho vezmu, že tam ho nikdo nechce. Ta věta byla doslova formulována takto, cituji: "Jestli ho chceš, klidně si ho vem. My ho stejně nechceme. Buď ho dáme do útulku, nebo ho asi hodíme z mostu." To pro mě byla poslední tečka a jelikož v tu chvíli jsem pro něj nic neměla, řekla jsem, ať mi dají tak dva dny a já si pro něj přijedu. Navíc jsem viděla, že Bárny se jich tam bojí, protože mně visel furt na noze, furt na mě skákal a nechával se drbat, ale ve chvíli, kdy prošla kolem jeho dosavadní majitelka, utíkal na místo v koutě chodby. Doufám, že chápete, že nechci nikoho jmenovat.
No a teď se dostáváme ke dni D tedy 26. 4., kdy jsem si pro Bárnyho přijela a odvezla si ho k nám domů. Nebyla jsem ještě plnoletá, tedy jsem neměla řidičák a neměla jsem ani nikoho, kdo by měl čas tam se mnou zajet autem a tak jsem ho potřebovala převést vlakem. Tím se dostáváme zpět k výše zmíněně socializaci.. byl tak nesocializovaný, že když jsem ho převážela, tak mi vylezl doslova až na hlavu jak strašně moc se bál vlézt do vlaku. K té socializaci mám ještě jednu příhodu, ale tu si nechám, když tak zase na později. Po celou dobu jsem ho nedokázala udržet v klidu. Cesta vlakem trvala půl hodiny, ale byla docela hororová. Bárny celou dobu přešlapoval, nevydržel sedět ani když jsem ho drbala, prostě byl jak na pérkách. Poté nás ještě čekala asi desetiminutová cesta autobusem MHD, kde už jsem ho musela držet za obojek, protože bus byl celkem narvaný a nervózní přešlapující Bárny nebyl nejlepší nápad.
Když jsme dorazili k domovu, tak naše Arsinka, která má od chvíle co už není štěňátko, ale dospělá psí slečna/paní radši lidi než psíky, ho rovnou na uvítanou sjela zavrčením, až jsme se smáli, že s tou výchovou začíná hodně rychle. Poté jsme ho vzali domů, aby si mohl očuchat své nové bydliště.
Mamka mi ho teda nejdříve nechtěla dovolit a řekla, že mu budeme hledat nového majitele, ale já jsem si ho vykoupala a pak jsem si dupla s tím, že jediná možnost, jak budu mít 100% jistotu, že Bárny nebude cestovat od majitele k majiteli jako doposud celý život, je ta, že si ho ponechám.
Granule jsme rovnou vyhodily a večer mu nasadily ty Arsinčiny. Abych řekla pravdu, vůbec nemám tušení co konkrétně ty Arsinčiny byly, ale kupovala je moje sestřička a vím na 1 000 000%, že se o to zajímá, a že by nikdy svým zvířátkům nekoupila nic nekvalitního. A také dostal mnohem větší dávku, než to, co jsem viděla, že dostával tam. Tam tehdy dostal pár granulí, stěží deset z dlaně.
Tím asi navážu rovnou na tu výše zmíněnou podvyživenost. Tu potvrdila i moje veterinářka, aby jste si nemysleli, že si to třeba vymýšlím. Ale bylo to vidět na první pohled, protože mu byly vidět žebra a skoro celá pánevní kost. Musela jsem ho minimálně o kilo a půl, možná dvě kila vykrmit, což byl také boj sám o sobě, protože s jeho trávením to vypadalo tak, že co do něj člověk narval, to okamžitě vykakal, tím si vysloužil takovou ne úplně hezkou přezdívku, protože ne vždy jsme to stihli ven, kolikrát to bylo i v noci a to se nedalo. Vlastně to byli tři přezdívky, ale tím, že nebyli zrovna moc pěkné, tak je tu zmiňovat nebudu. A určitě víte, že u takhle malých tvorů je znát každé kilo, dokonce si troufám tvrdit, že každý dekagram.
Dnes už je z něj tedy šestikilový rozmazlený a rozmlsaný vyčuránek, který má přemíru lásky, ale co se dá dělat.. miluji ho neskutečně moc, až toho někdy musí mít plné zuby a šílet ze mě. Moje rodina jakbysmet, dávají mu stejnou porci lásky jako já.. 😅
Bárny má i několik přezdívek jako například: Omio bianco, Piraňa, Žvýkačka, Lovec Pampalíni, Brzdil, Šněrovátko, Radovan, Travolta a další..
Ale říkám mu i jinými osloveními jako například: Drahokam, Princ/Pinc, takové ty klasiky jako láska, miláček, zlato/íčko, brouček, mamka mu říká zase pro změnu dost často Opičáku... a tak podobně.. nejčastější oslovení je ale asi "pane Bárny".. 😆

No a to by z dob převozu bylo asi vše, teď vám zde zmíním ještě pár vzpomínek z prvních týdnů či měsíců u nás, abyste viděli třeba i ty pokroky co dělal a podobně..:
Začnu tou už dvakrát zmiňovanou socializací. Ta příhoda je, že jsem s ním tehdy byla na louce, měla jsem ho na kšírách, na vodítku a kousek kolem louky jezdí vlak. Ten když projel, tak se Bárny tak polekal, že se mi z těch kšír vyvlíkl a přeběhl úplně celou louku tak rychle, že jsem si myslela v jednu chvíli, že zmizí a už ho neuvidím. Teď s ním můžu chodit na volno, může projet třeba 10 vlaků za sebou a s ním to neudělá vůbec nic.
Když už jsme u toho vlaku, říkala jsem vám, jaká byla naše první společná cesta vlakem. Teď vlakem jezdí už ve své cestovní přepravce, kterou naprosto miluje a dokáže v ní vydržet třeba tři hodiny cesty úplně na pohodu. Delší cestu jsem nezkoušela, tak nevím jak dlouho by v ní vydržel maximálně. Samozřejmě nesmí tam být přetopeno a podobně, musí tam být dýchatelno. Každopádně vždy, když tu tašku vytáhneme, tak na ní skáče ještě než jí rozepneme a hned jak jí položíme si tam sám dobrovolně vleze. Dám vám sem fotku:

Když se vrátím k Arsinčinému štědrému přivítání, výchovu jsme nechávali hodně na ní. Zasahovali jsme jen když už si ani ona nevěděla rady a samozřejmě v takových případech jako jsou povely a podobně. Řeknu vám jeden případ, kdy jsme museli zasahovat my, nebo konkrétně já.

Měla jsem doma oba pejsky a byla jsem s nimi sama. Arsinka ležela na svém pelíšku a Bárny furt chodil kolem ní a obtěžoval jí tím, že po ní chtěl skákat. Arsa na něj sice vrčela, dokonce ho i štípla avšak marně. Bárny jí obtěžoval dál, tak dlouho až Arsinka začala i kňučet. V tu chvíli jsem věděla, že už musím zasáhnout, protože Arsinka už v tu dobu měla problémy s klouby a nebylo zrovna žádoucí, aby jí je ničil věčným a zbytečným skákáním. Takže jsem si počkala, vyčíhala jsem si chvíli kdy na ní skočil, čapla jsem ho, otočila zády do druhého pelechu a sprdla. Arsinka mi sice lezla až bůh ví kam, protože nemá ráda spory a podobné věci, ale od té doby má od něj po téhle stránce svatý klid.
Jinak nemůžu říct, že by ho teď Arsa nějak milovala, vždy když přijde a Bárny jí chce přivítat, tak ho jak dělová koule porazí už mezi dveřmi, ale přesto, kdybyste viděli jak ho teď brání. Ačkoliv se mi to strašně líbí a jsem ráda, že si moji chlupatí miláčci kryjí záda, musím přiznat, že to je zároveň strašně nebezpečné. Že z toho můžou vzejít zbytečné problémy a rvačky a člověk s nimi musí být mnohem víc ve střehu a strašně moc předvídat.
Takhle se nám taky jednou stalo, že jsme vytvořili takový trojúhelník. Na jednom konci stál Bárny, který si chtěl hrát s pejskem rasy Jacka Russella Teriéra, který na něj vrčel, ale chtěl si očuchat či možná hrát s Arsinkou, která na něj ale vrčela, protože on vrčel na Bárnyho. Docela jsme se tomu s paní musely smát, naštěstí všichni 3 byli na vodítku, takže se nikomu nic nestalo.
No a ještě se vrátím k tomu hodu Bárnyho z komody, který jsem výše zmínila. Bárny měl pak později potíže se zády. Skřípl se mu tam někde na nějakém obratli nějaký nerv a on se ráno probudil a nemohl vůbec chodit. Ten den jsme zrovna měli jet s mamkou na výlet, který byl tedy samozřejmě odvolán, protože tohle mělo přednost. Těžko jsme mohli nechat psa, který se nemohl hýbat samotného doma. A jelikož byl víkend, tak naše veterinářka měla zavřeno a proto jsme museli na veterinární pohotovost, kde se nám to taky neskutečně prodražilo. Ale v tu chvíli člověku samozřejmě o peníze nejde, důležité je, aby se to zvíře začalo pohybovat, takže Bárny dostal nějakou injekci, trochu si s ním zacvičili a domů šel po svých.

Zeptejte se kohokoliv, kdo Bárnyho poznal, když jsem si ho přivezla a kdo ho zná i teď, a každý vám řekne, že je to úplně jiný pes. Samozřejmě fyzicky je to ten samý pes, vzhledově téměř taky, jen trochu přibral tam kde mu něco chybělo a mění se podle toho, jak dlouhou má zrovna srst, ale psychicky a povahově je úplně jiný. Mohla bych tu vypisovat spoustu jeho povahových rysů, jak je spokojený, šťastný a veselý a tak dále, ale nejdůležitější mi přijde, že je vyrovnaný, klidný a zvladatelný.
Psychika hold dělá hodně. I u zvířat.

Jinak 16. 2. 2021, takže před pár dny nám umřel v rodině jeden pejsek. Roneček, 15-ti letý bišonek mojí babičky, byl na tom zdravotně už docela zle a tak ho babička nechala uspat. Ve čtvrtek 18. 2. nám přivezla po Ronečkovi výbavu a já jsem tedy probrala své oblečky a vyzkoušela Bárnymu oblečky po Ronečkovi, takže důvod, proč to píšu zrovna do tohoto článku je ten, že sem dám teď fotky z Bárnyho módní přehlídky. 😊

Aspoň v těch oblečcích, do kterých se vešel, ale do většiny se bohužel nevešel, tak ty samostatné oblečky sem asi dávat nebudu, ačkoliv byly opravdu krásné.. jeden takový maskáčový, dva tmavě modré oblečky, jeden z toho byl jako ten bílý svetr co má Bárny na sobě dole a jeden byl zimní s nádhernou kapuckou takový černo-červený, ale abych mu ho oblékla musela bych mu doslova vyvrátit a zlomit nohu. 🙈

Kromě oblečků nás babička taky zásobila nádhernými bílými nebo spíš krémovými keramickými miskami s vzorem černých kostiček na psí žrádlo, které si vezme ségra pro Arsinku, protože misky, které pro ní má teď ve svém současném bytě nejsou moc hezké natož psí. Ale nefotila jsem vám je, protože jsou celkem špinavé a já je ještě nestihla omýt.
Další co nám babička dala, když už jsme u těch misek je opravdu veliká spousta psího jídla, kromě téměř plného pytle granulí nám dala dvě plné krabice paštiček a ještě sáček s pamlsky. To jsme si se ségrou rozdělily tak půl na půl pro naše psí miláčky.
No a ještě mě zachránila, protože jsem zdědila po Ronečkovi vodítka a náš milý pejsánek hned následující den po tom, co nám babička přivezla všechny ty věci rozbil své dosavadní vodítko. 🙈
Takže teď používáme to po Ronečkovi a zbytek věcí asi dáme do útulku co půjde, jako například pelech, ty už máme 4 na dva pejsky s Ronečkovým bychom měly 5. Taky třeba jsme dostaly hřebeny po Ronym, ale to nevím co s tím budeme dělat, protože ty mi přijde, že dost tahají a já když Bárnyse rozčesávám, tak se snažím tahat co nejméně, aby mu to bylo příjemné a pak nám tam taky zbývají další dvoje misky, nakonec pro pobavení nám dala ještě spoustu sáčku na psí exkrementy, tak 200 a možná ještě něco na co jsem zapomněla, ale já už končím, protože toto pro tento článek není vůbec podstatné a já koukám, že jsem se o tom rozepsala docela fest. Tak snad mi to odpustíte a nebude vám to příliš vadit.
Z toho podstatného jsem doufám na nic nezapomněla a teď už vám jinak přeji krásné pondělí, krásný a úspěšný vstup do nového týdne a zpět k ostatním fotkám.:

Jinak snažím se, aby měl ty misky takto čisté, když už jsem výše kritizovala ty dovezené.