Zimní pohádka

Přenádherný čtvrtek přeji 💗

Vítám vás u nového článku, ve kterém se pokusím zachytit všechny myšlenky, pocity, zážitky, veškerou radost a dokonce pár takových vtipných příběhů za uplynulé dva dny. Snad na nic z toho, co vám chci sdělit, přes tu přemíru myšlenek nezapomenu.
Doufám, že tento článek bude mít nějakou hlavu a patu a nebudu zde plácat páté přes deváté, ale pokud ano, tak to prosím omluvte, protože mi toho hlavou běží spousta najednou a všechno bych to sem chtěla tak nějak zachytit.
Ačkoli si to po sobě vždycky čtu, přesto chci, aby to bylo takové autentické a nebylo to příliš upravované, retušované až skoro umělé.
A hlavně dnes měl vyjít původně tedy jiný článek, ale nakonec jsem upřednostnila tento, protože jsem chtěla, aby byl pokud možno aktuální a většina článků, co teď mám vymyšlené, přichystané a naplánované se dají odsunout. Takže ten článek, který měl původně vyjít ještě uvidím, kam teď vsunu, ale určitě vyjde během ledna, během následujících čtrnácti dnů.

Každopádně k věci. Jak asi všichni víte, tak v úterý napadl sníh. Konečně bych řekla, že to je první pořádný sníh letošního roku a já sníh naprosto miluji. Vždycky se ve mně probudí takové to skryté malé dítě plné euforie, radosti a štěstí, které si chce hrát. Dítě, které chce stavět sněhuláky, iglú a srdíčka, koulovat se, bobovat, lyžovat (až se to konečně naučím) a procházet se zasněženou přírodou, když přimrzne, tak i bruslit, i když osobně raději bruslím na stadionu, cítím se tak bezpečněji. ⛸⛸
Zároveň ale všechno dokumentovat a uchovávat na památku ty šťastné chvíle, které je vždycky fajn vytáhnout v nějakém horším období a připomenout si tak, jak jsme byli šťastní, že když zatneme zuby a vydržíme, tak bude vždycky lépe. Vždycky je světlo na konci tunelu, akorát občas ho hned nevidíme. Ale pryč od těchto řečí, o tom dnes mluvit nechci. Zpět ke sněhu a těm krásným věcem.
I z tohoto důvodu (jak moc si užívám ve sněhu) se těším na to, až jednou budu maminka, protože si myslím, že právě tohle si budu se svými dětmi naplno užívat a budeme z toho mít přemíru neskutečně krásných vzpomínek a zážitků.

Ale pořád se nedostávám k jádru věci, pořád mluvím okolo a nedokážu se dostat k tomu podstatnému, o čem chci hlavně mluvit, takže dnes ten článek bude také asi velmi dlouhý.
V úterý jsem se šla projít s Bárnym k řece. Vlastně to byla naše první letošní procházka k řece a ani nebyla vůbec plánovaná, ale když jsem viděla padat sníh, tak jsem měla v hlavě jasno, kam chci vyrazit, kde to bude hezké a říkala jsem si, že si udělám aspoň pár fotek.
Mrzí mě skutečnost, že můj mobilní telefon už začíná dost blbnout a byla to přitom jediná elektronika, kterou jsem sebou měla, takže už někde na cca 30% se mi začal vypínat a "vybíjet" a to zrovna ve chvíli, kdy Bárnyho popadl ten největší rapl a začal skutečně lítat, po cestě tam a zpátky, dolů a nahoru ze "strání" kolem řeky, do kolečka dokola po louce z druhé strany řeky a já si to nemohla vůbec zaznamenat, protože prostě si mobil dělal co chtěl. Což je opravdu škoda, protože Bárny je stejný blázen do sněhu jako já, říká se jaký pán, takový pes, v tomhle ohledu to na nás rozhodně platí, protože oba sníh milujeme.
Každopádně pár fotek jsem stihla, tak snad se povedli natolik, aby vám vykreslily tu zimní nádheru, jaká to doopravdy byla. Naprostá pohádka. Ale v tomto okamžiku, kdy píšu tyto řádky jsem ty fotky upřímně ještě nekontrolovala.

Večer jsem při venčení Bárnyho neodolala a po procházce, při které jsem potkala neskutečné množství sněhuláků, jsem se rozhodla, že když nikde nikdo není a sníh rozzářil večer, jako vždycky, tak, že je všude dobře vidět, což naprosto miluji (to jak sníh dokáže tmu rozzářit), tak si postavím svého druhého letošního, prvního pořádného sněhuláka, ne jako posledně. Každopádně pobavilo mě, že Bárny vůbec neřešil, že toho sněhuláka teprve vyrábím a už v průběhu první koule mi ho pokřtil 😁🙈⛄
Sněhulákovi jsem na fotku propůjčila svůj šátek a svou čepici, aby mu asi nebyla zima... ne samozřejmě si dělám legraci.. 😂
Taky jsem byla zvědavá, zda mi vydrží do rána, což vydržel, ale byl už tak na stranu, že vypadal trošku jak opilec na cestě z hospody a tak jsem zvědavá, jak dlouho ještě vydrží, stojí ještě teď.

Teď přemýšlím, kam zařadit ten vtipný příběh z úterý, který jsem ještě nezapsala, ale dost mě to pobavilo taky a ráda sem tyto vtipné, avšak krátké a nepodstatné příběhy píšu, protože jsem ráda, když se mi podaří aspoň některé z vás, jakožto mých čtenářů, trochu pobavit a rozesmát.

Tak to napíšu prostě sem takhle pod to a nebudu to zařazovat tak, aby se to nejvíce hodilo.. nechám tu autentičnost i v tom, jak my myšlenky přicházejí na mysl a zapisovat to budu takhle postupně. 😊
Tento příběh se stal hned v úterý ráno, vlastně ještě předtím, než začalo sněžit, už při mé první venčící procházce toho dne.
Stalo se to, že jsme se byli s Bárnym projít, abych ho teda po noci vyvenčila. Bárny byl na volno a zastavil se u nějakého keře, který chtěl počurat. Jenže v tom keři se skrýval kos, který se Bárnyho lekl a uletěl. A tak vznikla taková řetězová reakce. Ptáček kosáček úlekem vystartoval a toho se lekl Bárny, takže uskočil do strany, kde jsem kolem něj akorát procházela já a lekla jsem se Bárnyse. Už tohle bylo vtipné, ale já jak jsem se lekla, tak jsem pronesla větu ,,Bárny, já z tebe budu mít infrakt..", pak jsem se zasekla, protože jsem si uvědomila co ze mě vypadlo za přeřek a pokračovala jsem ,,.. no vidíš, už to začíná" 😀
Tím si samozřejmě nechci nic přivolávat, ale rozesmála mě zajedno ta řetězová reakce a za další to, že se zrovna v celé větě přeřeknu na slově infarkt. 😄

Každopádně nejvíce zápisků tu bude asi z úterý, protože to byl zřejmě nejzajímavější den a vlastně úterý mě inspirovalo k tomu napsat tento článek.
Ale dám sem i pár myšlenek ze včerejška. Chumelilo už méně než v úterý, ale pořád chumelilo. Já si šla s Bárnym projít louku, která byla samozřejmě úplně bílá, bylo to nádherné.
Ale co mě fascinovalo bylo to, kolik koulí jsem viděla utvořených a hlavně jak některé koule byly doslova obří.. asi dvě byli doslova snad stejně velké jako já. A přesto všude byla spousta sněhu, jakoby nikde ze země žádný ani neubyl.
Děti si krásně vyhrály, postavily si bunkr ze sněhu, lítali jak splašení, stavěli si iglú. Vážně ten sníh dokáže udělat takové radosti, že nemám slov.
Myslela jsem si, že si večer postavím také iglú, ale měla jsem takový pečící večer a když jsem se konečně dostala ven, tak jsem co nejrychleji s Bárnym obešla náš večerní okruh a šla rychle domů, protože i tak mi byla neskutečná zima.
Jinak se taky ke mně dostal další vtipný příběh a to, že ségřina fenka Arsinka, která naprosto miluje zeleninu a co se mrkve týče, tak ta vede na plné čáře si naprosto užívá napadaný sníh. V tom smyslu, že zima přinese sníh, ze sněhu se postaví sněhuláci a sněhulákům se dává jako nos mrkev. No a Arsinka tu mrkev sněhulákům krade. 😆
Řeknu vám, když se to ke mně dostalo, byla jsem mrtvá smíchy. Co my to máme za psy? To je fakt dvojka.. jeden jim krade mrkve a druhý je rovnou křtí, kolikrát už v zárodku.
Takže pokud žijete ve stejném městě jako já a bude vám u sněhuláka chybět mrkev, je dost velká pravděpodobnost, že ji ukradla právě naše Arsa. Takže se vám za celou rodinu omlouvám.

No a takhle už jsem se pro dnešek asi vypsala ze všeho, takže bych to zde ukončila.., jinak taky vám přijde neuvěřitelné, že už je vlastně skoro půlka prvního měsíce roku 2021 za námi? Neuvěřitelné, jak to všechno letí.. 🙈
No nic.. mějte se krásně a užijte si víkend, já se budu těšit zase v pondělí 😇