Německý ovčák - Tamara & Barunka

Krásné čtvrteční dopoledne 😊

Dnešní článek se týká prvního pokračování série článků na téma charita. Dneska vám povím, o naší první rodinné zkušenosti, aspoň co si pamatuji, se záchranou nějakého domácího zvířátka venku. 😇

Tak jdeme rovnou na to:

30. 1. 2008 šla mamka pro mě do školy a po cestě našla pod plakáty štěňátko německého ovčáka, tříměsíční fenečku, kterou majitele vyhodili do mrazu, protože se potřebovali odstěhovat a pes se jim zrovna nehodil. Fenečka byla zmrzlá, klepala se a lidi kolem ní bez povšimnutí chodili a nikdo si jí nevšímal. 😭

Když jí mamka viděla, ptala se jednoho chlapa, který u ní byl nejblíže, jestli je jeho a když odpověď zněla ne, na nic nečekala, vzala fenečku a vrátila se domů. Fenku dala na starost mojí sestřičce, protože potřebovala tedy dojít pro mě do té školy a než se se mnou vrátila, tak se stalo pár věcí.

Zaprvé fenečka už dostala od mojí sestřičky jméno. Po tu dobu co u nás byla jsme jí říkali Tami, jakože Tamara. Za další mamka po cestě do školy potkala policisty a tak jim nahlásila nález fenečky, kdyby třeba byla pohřešovaná majiteli. Sice ji v tu chvíli policie tak trochu odbyla, ale po cestě zpět jí volali a čekali před naším vchodem, že se jdou na fenku podívat.

Pamatuji si to dosud, je to jak včera. Bylo tam tehdy asi šest chlapů, kteří šli k nám domů a zrovna otevřela dveře sousedka. Dosud si pamatuji ten její vyděšený výraz, když šli policisté k nám domů.. vypadalo to jak komando. A mamka musela dost vysvětlovat, že se jdou podívat jen na nalezeného psa.😂

Fenečka byla celkem vyděšená, celý zbytek dne polehávala v chodbě a když nikoho neviděla, tak kňučela, takže to nakonec dopadlo tak, že jsem si já sedla mezi futra dveří vedoucích z chodby do kuchyně a hlídaly jsme se navzájem.

K večeru, když se setmělo jsme si řekli, že by bylo fajn asi jí jít vyvenčit, ale ona se chudák bála, že jí zase chceme vyrazit ven do zimy. Šly jsme tři já, mamka a ségra a ve třech nám trvalo asi půl hodiny, než jsme jí dostaly ven. Když se nám to konečně povedlo, tak jsme si fenečku volaly mezi sebou, aby se aspoň pohybovala, ale rozhodně se nechtěla venčit, nebo možná nevěděla co má dělat, takže jsme šly asi po další půl hodině domů.

Večer jsme si přehodily s našimi rodiči postele, protože jsme se ségrou chtěli spát co nejblíže pejskovi, který ale měl do pokoje vstup zakázán.

Mamka okamžitě po nálezu začala hledat fence nového majitele, protože nebylo reálné si nechat německého ovčáka, který se už ve třech měsících postavil mamce předními tlapami na linku v paneláku ve čtvrtém patře bez výtahu.

Což vyvolalo spoustu protichůdných emocí. Ségra plakala při představě, že fenka půjde z domu a mamka při představě, že tady zůstane, protože ségra docela dobře argumentovala. Nakonec pokud si dobře pamatuji u nás fenka byla jen jednu noc, protože se nám podařilo nového majitele najít nadstandartní rychlostí. Odstěhovala se tedy k baráčku v Třebověticích a dostala jméno Barunka.

A díky Barunce se z naší rodiny staly pejskaři, protože Bára odstartovala příběh neuvěřitelně. Důvod, proč si pamatuji, kdy jsme Barču našli je ten, že v den, kdy jsme jí našli se narodila naše Arsinka. A jelikož ségra chtěla za každou cenu pejska, když nemohla mít Barunku, tak jsme na inzerátu našli právě naší dnes už dvanáctiletou, za necelý měsíc dokonce třináctiletou, psí slečnu. Nevěřím tomu, že to byla náhoda, takhle to prostě mělo a muselo být. 💗

A já jen doufám, že se nám podařilo Barče najít přesně takové páníky, jaké si zasloužila a že měla nebo ještě má stejně tak krásný život jako naše Arsinka.

Jednou jsme se na ní sice byly podívat, ale to už je opravdu spousta let a od té doby o ní nic nevíme.

Omlouvám se za kvalitu fotky, ale je jediná, kterou mám.