Jízda na koni

Krásné pondělí přeji ..❤
Dnes jsem se rozhodla napsat o svém dalším koníčku a tím je jízda na koni 🐎.

Na koni jsem chtěla jezdit už tak od 5 let odhadem. Možná to bylo tím, že jsme měli ježdění tak trochu v rodině. Myslím, že i můj tatínek, když byl dítě, se minimálně pohyboval poblíž koní a měl je rád, každopádně já jsem to viděla hlavně u své sestřičky, která jezdila na koních také docela dlouho.

Obě jsme jezdili ve stejné jízdárně, která k našemu bydlišti byla asi nejblíž. A v téhle jízdárně braly děti až od 12 let, takže jsem si nějakou dobu musela počkat. Nakonec jsem jezdila 4 roky. Myslím, že jsme se ségrou měly i stejnou oblíbenou kobylu, která se jmenovala Modelka. 😊

Ježdění jsem musela ukončit kvůli škole, která stanovila nějaký rozvrh na začátku roku a nebyla schopná ten rozvrh dodržet ani jeden jediný týden. Když odbočím zpět na téma ekologie na chvíli, vytiskly každý týden pro každou třídu další zbytečný papír. Ale zpět k dnešnímu tématu. Kdyby to dodržovali alespoň hodinově, tak neřeknu ani popel, ale oni si zřejmě mysleli, že jsou asi jediná část života všech studentů. Takže vzhledem k tomu, že jsem jezdila každé pondělí, tak jsem se modlila týden co týden, abychom měli šest hodin. Jelikož jsem do školy dojížděla, tak do šesti školních hodin jsem to stíhala. Ve chvíli, kdy jsme měli sedm hodin nastával problém. V týdnech, kdy jsme v pondělí měli sedm hodin jsem se musela rozhodnout. Buď pojedu na koně a musím si vymyslet nějakou omluvenku do školy (přiznám se, že tuhle variantu jsem měla radši), nebo zůstanu ve škole a na koních mi propadnou nejen 200,- Kč, ale hlavně bylo to pondělí mnohem smutnější a chyběla mi Móďa. Tudíž jsem byla vždycky opravdu hodně naštvaná, když jsem musela koně nechat propadnout.
Bohužel jsem to takhle mohla táhnout jen první rok. I tak to bylo celkem náročné a tak jsem se musela, vlastně ani ne, rozhodnout.. na výběr jsem neměla, takže jsem se musela rovnou s těžkým srdcem rozloučit s koňmi. Chybí mi to vlastně i teď, akorát teď už mám trochu více povinností a méně času na ježdění. Jsem trochu naštvaná na tu školu, že jsem to kvůli nim musela takhle předčasně ukončit.
Nyní jezdím rekreačně, výjimečně a když jsem v sedle a vidím ty výhledy z koňského hřbetu, které jsou, jak se říká, a já to musím potvrdit, nejkrásnější a jedním slovem boží, v tu chvíli jsem nejšťastnější na světě. ❤

Získala jsem zde dvě kamarádky a i kromě těch jsem zde poznala spoustu dalších lidí. O obou jsem mluvila už v článku přátelství. Jednou kamarádkou je Dí a tou druhou Nikča. Obě holky jsou skvělé.. povahově, rozumově i kamarádsky jsme si sedly. Dí je vlastně moje druhá nejlepší kamarádka, akorát s ní nemám moc fotek, protože se celkem nerada fotí.. má pocit, že je ne fotogenická 😁Ale když nějakou z koní najdu, protože mám pocit, že aspoň tak tři společné fotky z koní máme, tak vám jí sem dám. A Niky jsem zrovna minulý týden potkala právě ve Futuru.

Co se týče mých zážitků a zkušeností, je jich tolik, že si určitě nevzpomenu na všechny. Byla jich ohromná spousta.. byly krásné, naprosto dokonalé. A i kdyby jsem si nějakým zázrakem skutečně vzpomněla na všechny, jakože je to naprosto nemožné, ale kdyby ano, byla bych tu tak rok, než bych to všechno napsala a článek by byl delší než trasa maratonu.

Tím největším zážitkem a zároveň zkušeností je asi to období, kdy jsem jezdila denně. Nepamatuji si přesně v jakém roce to bylo či jak dlouho to trvalo. Lhala bych, kdybych měla říct, jestli měsíc nebo rok, ale jednou po ježdění za mnou přišla jedna slečna ze sportu s tím, že mě moje trenérka pochválila, že jezdím dobře a jestli bych nechtěla zkusit jezdit ve sportu. Asi všem došlo, že ježdění ve sportu znamená pozdější možnost jezdit na koňské závody a soutěžit o případné medaile. K tomu tedy nedošlo.. sport pro mě byl bohužel velmi náročný zejména časově, protože na nic krom školy a koní už mi nezbýval čas. Kdykoliv jsem to po škole stíhala, šla jsem rovnou na koně a ačkoli mě koně vždycky neuvěřitelně naplňovali, po čase jsem to bohužel přestala zvládat.
Ale nadále jsem si pak užívala pondělky s Modelkou, na které jsem ve sportu jezdit nemohla, protože Móďa nebyla sportovní kůň a navíc už byla stará, takže byla zařazená mezi provozáky, což vlastně znamenalo, že patřila mezi skupinu koní, na které se učili jezdit úplní nováčci. A jelikož Modelka byla nejen nejstarší, ale společně ještě s Arnikou i nejhodnější kůň (ani pomalý, ani rychlý...), prostě vhodný kůň, tak byla většinou první, na koho je posadili. Myslím, že i pro mě to byla první kobyla, na které jsem v této jízdárně jezdila. Možná právě proto mi tak přirostla k srdci.

Jinak to byla docela držka, neměla moc ráda nováčky, respektive zkoušela co si k nim může dovolit, takže se dost často stalo, že vás při čištění kopyt kousla do zadku, nebo vás přimáčkla ke zdi.. 😆 Nemyslela to zle, nedělala to, že by vám chtěla ublížit, jenom potvora zkoušela, kde máte hranice a co si k vám může dovolit. Ale my dvě jsme se nakonec tak sblížily, že když jsem přišla do stájí, tak mi řehtala na pozdrav a také jsme se pak s novými holkami domlouvali, když jsme ten den jeli na jiném koni, že jim nechám zadní kopyta koně, na kterém jsem seděla já a udělala jsem místo toho zadní kopyta Modelky, protože se jí kolikrát bály a my už jsme měly pravidla jasně nastavená a neměly jsme spolu žádný problém. Milovala jsem jí a hodně mi chybí. 💕
Modelku z fotek určitě poznáte. Myslím, že tam bude nejvíce ze všech koní, zároveň z fotek určitě poznáte ty hodně důvěrné ve smyslu, že je to jediný kůň, kterému jsem věřila natolik, že jsem si pod ní klidně i lehla, to u jiných koní neuvidíte.. a kdyby jste jí ani tak nepoznali, tak je to ten vraník a pokud by někdo tento pojem neznal, tak ještě jinak, je to ten černý kůň. Byla to láska.
Mezi fotky zařadím asi i ostatní koně z této stáje Dámu, Lávu i již několikrát zmíněnou Arniku, avšak nebyly to jediný koně, na kterých jsem kdy seděla, nebo které jsem měla poblíž. Koně ze sportu myslím nafocené nemám, ale dám sem i spoustu fotek koní z jiných stájí.

Další už spíš vzpomínkou než zážitkem bylo, že na začátku, třeba první rok jsme měli víkendové služby, což znamenalo, že každý víkend se sešel sport a "nový" jezdci z určitého dne, nevím jak nás pojmenovat, ale prostě ti jezdci, co jezdili na provozácích. Ty dny se střídaly, takže jeden týden to bylo pondělí, další týden úterý, pak středa, čtvrtek, pátek a další týden zase pondělí. A tak pořád dokola. Víkendové služby nakonec zrušili, ale i tak to mělo své kouzlo, dokud byly, ačkoli jsme museli vykydat celou hlavní stáj i všechny ostatní, bylo to příjemné, byla tam sranda a kolikrát to byl opravdový zážitek.

Dále mám krásné vzpomínky třeba z vyjížděk do lesa. Nebylo snad nic hezčího než ve cvalu na koni míjet stromy v lese. I když občas to bylo docela o hubu, třeba když jsme v lese akorát na cválaly a přede mnou šla hned k zemi Arnika s Dí, protože Arnika blbě šlápla, podlomila se jí noha a obě spadly. Měla jsem co dělat, abych Modelku včas strhla stranou a zastavila tak, aby ani na jednu nešlápla a zároveň mě taky neshodila. Naštěstí pro obě a pro všechny vše dobře dopadlo.
Taky se nám jednou stalo, že zrovna v místě lesa, kde bylo celkem dost lidí, se nám koně splašili, protože kdosi šlápl na větev, ta slyšitelně praskla a jak to koně nečekali, tak se začali plašit, avšak nebylo to nic, co by se nedalo v klidu zvládnout.
Také jsme potkali jednou lidi uprostřed cvalovky (cvalové cesty), koně tu cestu samozřejmě znaly, takže bylo docela dost těžké je udržet v kroku, protože samy chtěly cválat, ale naštěstí jsme ty lidi viděli dřív, než jsme na cválat stihli, takže jsme na cválali až když jsme je minuli.
Pak také jsme jednou jeli v docela početné skupině a rozhodli jsme se pro trasu po takové velmi úzké cestičce. Bylo chvíli po bouři a některé stromy byly popadané a ještě nebyl čas je sklidit. Sranda byla, že Modelka moc nemusela skákání, když mohla, tak těsně před překážkou uhnula, div vás neshodila, jak dokázala prudce uskakovat do boku. Každopádně tady moc na výběr neměla, kdyby uskočila bokem skončila by v takové lesní stráni a tak jí nezbylo nic jiného, než ten kmen, který na té úzké cestičce ležel, prostě přeskočit. Byla to nádherná chvíle a je z toho nádherná vzpomínka.
Párkrát se stalo, že jsme po příjezdu z lesa musely s Modelkou ještě na halu, takže zatímco ostatní koně šli do stájí se najíst, nechat se odsedlat a vyčistit, já jsem Modelku vodila po hale, aby nevychladla a mohla svést na zkoušku nějakého nováčka.
Dosud si pamatuji jednoho z nich. Modelce jsem dala aspoň pár pamlsků za ježdění. V té době jsme na sebe byly už tak zvyklé, že jsem šla víceméně jenom vedle ní, ani jsem jí nemusela moc držet, jenom pro jistotu jsem jí přidržovala, když jsme šly kolem vstupních vrat/dveří do haly. Přidržela jsem jí, když si to děvče upravovalo s pomocí mé trenérky třmeny a nasedalo na ní. Poté se na ní teda projela a když sesedla, tak mi jí zase vrátila. Já už pak měla snadný úkol, odvést Modelku do stáje, rychle odsedlat, nakrmit a pořádně vyčistit. To jsem si naprosto užívala. I když jsem musela potom být rychlá, aby jsem se dostala domů. Milovala jsem to, když jsem se o ní mohla postarat a věděla jsem tak, že jí je konečně dobře, že právě dostává odměnu za to, že mi dopřála další krásný zážitek, krásnou vzpomínku z jejího hřbetu v přírodě 💗
Jednou jsem jí našla ležet ve svém boxu ve stáji. Naštěstí jí nic nebylo, ale dost mě vyděsila, protože tak jsem jí předtím nikdy v životě neviděla, ale tím, že na mě byla zvyklá, tak nějakou dobu trvalo než jsem zjistila, že je v pořádku, protože tím, že věděla, že je v bezpečí, tak se ani nehnula.. 😀🙈 Zato já měla skoro mrtvici.. fakt jsem se v tu chvíli o ní bála 😁
Také si vybavuji jednu vyjížďku do lesa se sportem, tenkrát se Dáma (taky kobyla, ale velmi lekavá) lekla koz nebo ovcí za plotem. Už si nepamatuji, jestli to byly kozy nebo ovce, každopádně jsem tehdy seděla na kobyle ze sportu, na jejíž jméno jsem si teď zaboha nemohla vzpomenout, už mi těch koní rukama prošlo zřejmě fakt hodně, ale teď mi svitlo, jmenovala se Pepina a abychom se dostali dál, musela jsem se pro Dámu vrátit, aby se na mne napojila a mohly jsme pokračovat. Teda myslím, že to byla Pepina, ale byla taky černá, takže teď si nejsem jistá, zda to nakonec nebyla Móďa.
Měla jsem teď v hlavě ještě asi dvě další vzpomínky na zážitky u koní, ale nějak mi vypadli.. 😄

Jinak pro pobavení sem ještě napíšu pár dalších příkladů, co se mi vybaví, kterých se Dáma lekla. Kromě těch ovcí/koz a té prasklé větve, které se lekla jako první a začala se plašit takovým způsobem, že se začali plašit i ostatní koně, jsem byla i svědkem toho, že se lekla třeba psa. I když dobře, ten vyběhl na cestu na poslední chvíli. Ale hlavně se jednou splašila kvůli dětskému kočárku na cestě či opřeným kolům o strom. Vím, že někteří koně jsou plašší, ale to čeho se byla schopná leknout ona mi někdy připadalo i celkem komické.

No a jinak si myslím, že článek už je celkem dlouhý, takže se s vámi pro dnešek loučím.